Živočichové
Mezi nejvzácnější zástupce patří dva ohrožené druhy: potemník enfaphyllus tesíaceus a drabčík Trichophya pilicor. Několik druhů brouků a dvoukřídlých je vázáno také na podhoubí a plodnice dřevokazných hub. Z Ptáků je nutno jmenovat především volavku popelovou, která zde hnízdí v jediné známé kolonii na Táborsku již od roku 1981. V současné době se roční počet hnízdících párů ustálil na 90 - 110 párech. Hnízda jsou stavěna v korunách vysokých stromů a jsou pozorovatelná i z břehů rybníka Hejtman. V roce 2008 zde bylo na dvou hnízdech poprvé za znamenáno i hnízdění ohroženého kormorána velkého. Je pravděpodobné, že v okolí v 90. letech 20. stol. hnízdili i silně ohrožení kvakoši noční. Lesnatý porost ostrova je domovem běžných druhů - lze zde zastihnout sýkory, pěnkavu obecnou, brhlíka lesního, strakapouda velkého atd. Na březích je možné vidět kachnu divokou či ohroženou kopřivku obecnou. V podzimním období lze na vypuštěném rybníku pozorovat i vzácnější volavku bílou, v okolí loví kriticky ohrožený orel mořský a nedaleké lesy jsou domovem silně ohroženého včelojeda lesního. V posledních letech se na okolních rybnících objevuje i silně ohrožená husa velká, která v této oblasti poprvé vyhnízdila v r. 2007.
Potemník (Tenebrio)
Potemníkové jsou velká podčeleď potemníkovitých, kromě jiných obsahující též brouka, jehož larvám se říká moučný červ. Mnozí z těchto robustních a obvykle středně velkých brouků mají zvrásněné krovky. Zbarveni jsou od černé, přes hnědou až po šedou barvu, často se sametovým povrchem; všeobecně nejsou lesklí, spíše matní, několik druhů má kovové zabarvení. Potemníkové jsou potravou pro bezobratlé a menší skupinu obratlovců, jako jsou ptáci, hlodavci a ještěrky. Larvy některých druhů jsou pěstovány jako krmivo pro některé živočichy držené v zajetí.
Drabčík(Velleius)
V České republice se vyskytuje více než tisíc druhů. Jedná se většinou o malé tvory (2–4 mm dlouhé) se štíhlým tělem a zkrácenými krovkami, pod kterými se nacházejí komplikovaně složená blanitá křídla. Na hlavě se nacházejí výrazná kusadla a nepříliš dlouhá tykadla. Jsou velmi pohybliví. Drabčíci jsou převážně dravci, existují však také čistě býložravé a houbožravé druhy. Všichni drabčíci mají vyvinuty řitní žlázy, které produkují obranné sekrety. Dospělci i larvy se živí většinou larvami dvoukřídlých. Řada druhů žije v hnízdech sociálního hmyzu, jako jsou mravenci či termiti.
Volavka Popelavá (Ardea cinerea)
Volavka popelavá je velký nápadný pták, má dlouhý krk a nohy. Dorůstá délky 90 až 100 cm a váhy až 2 kg. Je zbarvena zčásti šedě, zčásti bíle a černě. Na bílé hlavě mívá černou chocholku a na šedých bocích černou ramenní skvrnu. Prsty jsou dlouhé a štíhlé. Při letu pomalu mává křídly v profilu hluboce zahnutými. Při lovu spoléhá na techniku kradmého číhání a rychlou reakci. Stojí těsně na okraji vody a sleduje pohyb ryb v blízkosti. Jestliže se nějaká ryba přiblíží, volavka se nakloní dopředu, mírně natáhne krk a pak náhle vyrazí zobákem. Menší ryby polyká vcelku, větší si odnáší na souš.Páry jsou celoživotně soudržné. Hnízdo, které bývá často na vysokém stromě, ale někdy též na zemi, staví společně samec i samice. Samice klade obvykle 3 až 5 vajec. Volavka popelavá je nejběžnější a nejrozšířenější volavka v Evropě. Vyskytuje se ve všech typech mělkých sladkovodních prostředí, od rákosin po jezera.
Kormorán Velký (Phalacrocorax carbo)
Kormorán velký je tažný pták z čeledi kormoránovitých. Plave na hladině, jeho dlouhý a na konci hákovitý zobák směřuje šikmo vzhůru. Taky se potápí a loví ryby. Plovací blána spojuje všechny čtyři prsty na noze. Hnízdo si staví na stromech v blízkosti vody. Hnízdí v koloniích. Rodiče krmí mláďata menšími rybami. Navzdory škodám způsobeným na rybách[zdroj?] je v Česku zvláště chráněným druhem. V České republice se kormoráni pokoušeli neúspěšně zahnízdit již v minulosti, první stálá kolonie vznikla na jižní Moravě až v roce 1982. Od té doby počty hnízdících ptáků prudce narůstají, kormoráni osídlili také další oblasti (jižní a severozápadní Čechy, Poodří). V letech 2001-2003 hnízdilo na našem území 200-232 párů, což je výrazné snížení proti 500-660 párům v letech 1985-1989; pokles byl jistě způsoben regulací početnosti.[1]
Kvakoš noční (Nycticorax nycticorax)
Je velký přibližně jako vrána, dorůstá 58 - 65 cm, váží 340 - 800 g a v rozpětí křídel měří 90 - 100 cm. Má zavalité, převážně šedě zbarvené tělo, černé temeno, zátylek a hřbet, několik výrazných bílých zátylkových per, krátké žlutě zbarvené končetiny s dlouhými prsty, tmavý zobák a jasně červené oči. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci jsou hnědí s bílým skvrněním. Kvakoš noční má velmi rozsáhlý areál rozšíření, je zastoupen na všech světových kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy a je vůbec nejrozšířenějším a pravděpodobně i nejhojnějším zástupcem volavek. Značně kolísavě bývá několik hnízdících párů zaznamenáno také na území České republiky, obvykle 300 - 370.
Sýkora (Parus)
Sýkora je nejpočetnější rod sýkorovitých pěvců. Jedná se o poměrně běžné drobné ptáky. Mají poměrně velkou hlavu, téměř přímý špičatý zobák a silné nohy a drápy. Křídla mají krátká a zaoblená, ocas středně dlouhý. Přes většinu roku se vyskytují v hejnech i s dalšími ptačími druhy, např. s brhlíky, šoupálky a ostatními druhy drobných pěvců. V potravě převládá hmyz, který sbírají na stromech, proto jsou vydatnými pomocníky v boji s hmyzími škůdci. Sýkory obecně jsou tedy velmi užitečnými ptáky. Sýkory se hmyzem živí i v zimě a proto mohou mít problémy s nalezením dostatečného množství potravy a velké množství ptáků tak přes zimu uhyne. Můžeme jim pomáhat např. budováním napajedel a budek, případně zimním přikrmováním. K přikrmování jsou vhodná olejnatá semena – například semena lnu, slunečnice, jádra ořechů, tykví, jablek apod.
Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)
Je malý pěvec z čeledi pěnkavovitých. Je široce rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule a díky svému častému výskytu v těsné blízkosti lidských obydlí je i dobře známá.Pěnkava obecná je velká asi jako vrabec domácí, dorůstá 14 - 16 cm, v rozpětí křídel měří 24,5 - 28,5 cm a dosahuje hmotnosti kolem mezi 18 - 29 g.[1] Má poměrně štíhlé tělo, dlouhý ocas a krátký silný zobák typický pro semenožravé ptáky. Samec je díky svému charakteristickému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Ve svatebním šatě má jasně hnědočervený hřbet, růžovou spodinu těla, modrošedé temeno, šíji a zobák a olivově zelený kostřec. V letu i v klidu jsou u obou pohlaví patrné také dva výrazné bílé pruhy na křídle a ocase. V prostém šatě je samec o něco méně výrazný a má poněkud bledší opeření, stále je však velmi charakteristicky zbarven. Samice jsou po celý rok nepříliš výrazné, svrchu zelenošedé a spodinu těla mají šedou s růžovým nádechem. Mladí ptáci jsou samicím velmi podobní, na rozdíl od nich však nemají zelenavý ocas.[2] Pěnkava obecná létá ve vlnovkách, na zemi poskakuje nebo pobíhá.
Brhlík lesní (Sitta europaea)
Brhlík lesní je drobný pták, váží kolem 23 gramů. Je sice velikosti vrabce, ale má větší hlavu, krátký ocas, šídlovitý zobák,který používá k vyhledávání hmyzích škůdců pod kůrou stromu. Jeho krátké nohy silné nohy jsou dokonale uzpůsobeny ke šplhání po stromech. Po kmenech stromu leze velmi často hlavou dolů, což snad jiný náš pěvec neumí. Vrch hlavy a těla je šedomodrý (u mláďat s bělavými čárkami), letky jsou tmavé. Černý pruh, který jde přes oko až k týlu, bývá u samic poněkud užší, u mláďat spíš hnědý. Brada a hrdlo jsou bělavé, příuší a ostatní spodina žemlová, boky a spodní krovky ocasní narudlé, u samce velmi tmavé. Létá rychle a obratně v plochých vlnkách. Vábí hlasitými hvizdy i jemnějším sýkořím si si. Zpěv je trylkovitý popisovaný jako kvikvikvi…
Strakapoud velký (Dendrocopos major)
Je široce rozšířený pták z čeledi datlovitých. Strakapoud velký dosahuje přibližně stejné velikosti jako špaček, dorůstá 22–23 cm, v rozpětí křídel měří 34–39 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 70–90 g.[1] Stavbou těla je skvěle přizpůsoben životu na stromech. Jeho čtyři prsty, z nichž dva směřují dopředu a dva dozadu, jsou opatřeny zahnutými drápy, které usnadňují šplhání a jeho tuhá ocasní pera při něm slouží jako opora těla. K rozbíjení dřeva má velmi silný, zašpičatělý zobák s velmi dlouhým a citlivým, štíhlým, plochým jazykem, který je na konci opatřený drsnou štětičkou a který mu napomáhá k získání kořisti i ze špatně dostupných míst. Díky jeho velmi silným krčním svalům je schopen do dřeva narážet velkou rychlostí, proto má i velmi silnou lebku, která chrání jeho mozek před zpětnými nárazy.[1] Svrchu je strakapoud velký převážně černý s výraznými bílými znaky na křídlech v podobě velké skvrny na jejich vrchní části a tenkých světlých pruhů na letkách. Spodinu těla má lehce nažloutlou, opeření na spodních krovkách ocasních oranžovo-červené. Na boční straně jinak světlé hlavy má dva výrazné, ve středu spojené tmavé pruhy. U pohlaví je vyvinut patrný sexuální dimorfismus – samci mají výraznou červenou skvrnu na týle, zatímco samice tento znak zcela postrádají a týl mají černý. Mladí ptáci jsou od dospělců až do listopadu, kdy u nich probíhá přepeřování, snadno odlišitelní díky červenému zbarvení na temeni a růžovému opeření na spodních krovkách ocasních.[2][3][4] Podobně jako ostatní strakapoudi létá ve vlnovkách s krátkými, důraznými údery křídel.[1][2]
Kachna divoká (Anas platyrhynchos)
Samice má přírodně hnědé peří s nepřehlédnutelnou, bíle olemovanou, temně modrou částí křídla(viz.obrázek dole). Samec je tradičně oděn do pestrobarevného kabátku (viz. obrázek nahoře).Její hlavní potravou je však hmyz a jeho larvy, malí měkkýši nebo vodní i suchozemské rostliny. Kachna divoká patří mezi největší žravce mezi ptáky. Je schopna horlivě pronásledovat rybu, červa nebo i obojživelníka. Pokud se stane, že se kachna divoká spáří s domácí kachnou (ta z tohoto druhu byla vyšlechtěna) tak mláďata ztrácí plachost kachny divoké a stávají se z nich krotké kachny domácí. V době hnízdění tvoří dočasné páry. Páření probíhá téměř vždy ve vodě. Předchází mu různé umělecké a plavecké kousky samečka. Svá hnízda ze stonků a listů si staví jak při zemi tak i na stromech či zdech. Po dostavbě ho ještě vystele prachem. Pokud samička odchází od hnízda s vejci, nikdy je nezapomene zakrýt. Po 25-30dnech samička vysedí 8 - 16 mláďat, která vodí 50-60 dní. První den mláďata stráví na hnízdě. Ty další už na vodě poblíž břehu. Samec se v době hnízdění od samice odpojí. Jejím domovem jsou stojaté a pomalu tekoucí vody. Kachna má obzvlášť ráda rybníky a jezera s porostlým křovinatým či rákosovitým břehem. Často ji lze zahlédnout na parkových rybnících, kde si zvykla na lidi a s radostí přijme suché pečivo. Mimo naší republiku se vyskytuje po celé Evropě, Asii, severní Americe a Africe. Naše republika je přibližně na hranici území, odkud se kachna stěhuje na zimu jižněji a kde zůstává, proto je lze u nás vidět i v zimě.
Kopřivka obecná (Anas strepera)
Je hojně rozšířená menší plovací kachna. Kopřivka obecná dorůstá 46 - 56 cm a rozpětí křídel má 78 - 90 cm. Samec ve svatebním šatě je nápadný svým převážně šedým opeřením, světle hnědou hlavou, tmavým zobákem a kostřcem a výrazným bílým zrcátkem, které je dobře viditelné především v letu. V prostém šatě se podobá spíše samici, která je celá světle hnědá s nažloutlým zobákem. Bývá také často zaměňována se samicemi kachny divoké, na rozdíl od které dorůstá viditelně menších rozměrů a na místo světle modrého má stejně jako samec bílé zrcátko.
Volavka bílá (Egretta alba)
Je nejrozšířenější zástupce čeledi volavkovitých. Volavka bílá je o něco menší než naše hojnější volavka popelavá. Štíhlé tělo má porostlé čistě bílým peřím. Nápadným znakem je i velmi dlouhý hubený krk, silný žlutý nebo černý zobák a dlouhé černé končetiny. V hnízdním období ji vyrůstají na zádech dlouhá pera, která volně visí nad jejím poměrně krátkým ocasem. Pohlaví se zbarvením neliší. V České republice si ji lze splést z podobnou volavkou stříbřitou, která je však výrazně menší než a má na rozdíl od ní žluté prsty. V letu ji od čápů a jeřábů rozeznáme pomocí esovitě stočeného krku (viz obrázek nalevo). Nalezneme jej v mokřadech nebo na březích řek a jezer v Severní, Střední i Jižní Americe, subsaharské Africe, ve východní až jihozápadní Asii, jihovýchodní a střední Evropě a na velkém území Austrálie.
Orel mořský(Haliaeetus albicilla)
Je největší dravec vyskytující se v Česku a zároveň největší evropský orel. Délka těla orla mořského dosahuje 69-92 cm, hmotnost u samce cca 4 kg, u samice 7 kg. Rozpětí křídel může dosahovat až 2,5 m. Zbarvení tmavohnědé jen ocas bílý, případně i jiné světlejší oblasti na hlavě a krku. Za letu se snadno pozná, podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel s roztaženými ručními letkami. Ocas je klínovitý, jeho zbarvení se v průběhu života výrazně mění. Přechází od hnědé mladých ptáků, přes hnědobíle mramorovanou k bílé barvě s hnědými okraji rýdovacích per u pohlavně dospělých jedinců. Podobně postupně světlá starším ptákům nejen hlava a hruď, kde může původní hnědá (bíle kropenatá) barva přejít až do hnědožluté, ale i zobák, který z hnědé přechází v jasně žlutou. Hlasem je zdaleka slyšitelné „kjikjikjiklieklikklik“ samec má vyšší hlas, než samice.
Včelojed lesní (Pernis apivorus)
Je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých. Dorůstá o něco větší velikosti než káně lesní (52 - 60 cm), v rozpětí křídel měří 135 - 150 cm a dosahuje hmotnosti 580 - 950 g. Zbarvení opeření je u něj variabilní, obecně však mívá hnědý hřbet, skvrnitou hruď a šedou hlavu, za letu jsou patrné i jeho bílé pruhy na spodní straně křídel. Včelojed lesní hnízdí na většina území Evropy a v západní Asii. Je tažný se zimovišti v tropické Africe. V České republice se jedná o ohrožený druh, který je přísně chráněn. Ročně na našem území hnízdí v počtu 600 - 850 párů. Včelojed lesní je dravec specializovaný na požírání vos a sršní a jejich larev, ačkoli v malé míře loví i jiné malé živočichy. I přesto, že jeho latinský (jeho druhový název apivorus se dá do češtiny přeložit právě jako včelojed) i český název odkazuje na požírání včel, hrají v jeho potravě menší roli než vosy. Včelojed lesní hnízdí v lese a po většinu roku je obtížné jej ve volné přírodě spatřit. Výjimkou jsou svatební tance, při kterých je v letu nápadný tleskáním křídel. Samci jsou během období hnízdění, které trvá od května do srpna, silně teritoriální. Hnízdo si staví vysoko na stromech a ročně do něj klade 1 - 2 hnědě skvrnitá vejce.
Husa velká (Anser anser)
Délka těla: 83 - 98 cm, rozpětí křídel: 160 cm, hmotnost: 2,5 - 6 kg. Dospělý pták má černý hřbet, bílý ocas, růžový či oranžový zobák a končetiny a zbylou část těla šedou. Samec i samice jsou zbarveni stejně. Mladí ptáci jsou žlutí, svrchu olivově zelení s šedohnědými končetinami. Hlas připomíná nosové štěbetání a triumfální troubení. Ve střední Evropě si ji lze poměrně snadno splést s husou polní, která má na rozdíl od husy velké hnědší zbarvení a oranžové končetiny. Vyskytuje se na jezerech s dostatečně zarostlými břehy nebo polodivoce na větších parkových jezírcích. Za potravou se často vydává i na podmáčené louky a pole. Husa velká žije v pásmu opadavých lesů a stepí Eurasie. Její osídlení pozměnil člověk, protože se jednalo o lovný druh. Dnes hnízdí také na Islandě, na pobřeží Skandinávie, ve Skotsku a od Dánska po Černé moře. Odtud její sídliště pokračuje pod Kavkazem ke Kaspickému moři až po Přímoří. V Evropě žije cca 10 000 párů. V Česku hnízdí hlavně na rybníčcích v oblastech jižních Čech a Moravy.
Rostliny
Celý ostrov je porostlý vysazeným smíšeným lesem s dominujícím dubem letním a příměsí většiny našich i některých cizokrajných dřevin. Můzemě se tu tedy setkat i se severoamerickými druhy - dubem červeným, borovicí vejmutovkou a douglaskou tisolistou. Přesto má les poměrně přirozený charakter živinami chudé doubravy. V podrostu je hojná ostřice třeslicovitá, pro níž jsou charakteristické velké, větrem „učesané" porosty. Zdejším botanickým klenotem je silně ohrožený hvozdík pyšný. Na stejných stanovištích roste také ohrožený hadí mord nízký. K ohroženým druhům patři i růžové kvetoucí keř tavolník vrbolistý. Pobřeží ostrova lemují rákosiny a porosty vysokých ostřic.
Smíšený lesní porost má charakter nepěstěného výběrného lesa. Je složen ze tří etáží odlišného stářím (50, 90 a 200let). V posledních letech se zde lesnicky nehospodařilo. Do budoucna se předpokládá postupné upravování druhové skladby ve prospěch cílových listnatých dřevin. V bylinném podrostu se šíří některé expanzivní druhy rostlin, zejména třtina křovištní. Periodicky se prosvětluje stromové a křovinné patro v místě ůstu silně ohroženého hvozdíku pyšného. V této přírodní památkáce je zakázán sběr rostlin, odchyt živočichů a jakékoli další ničení přírody. Povoleno tu není také táboření, nocování a rozdělávání ohně. Prohlídku PP Ostrov Markéta je nutné domluvit s majiteli sádek, přes jejichž pozemek vede přístupová pěšina.
Dub letní (Quercus robur)
Je mohutný listnatý strom z čeledi bukovitých. Přirozeně se vyskytuje v Evropě a Malé Asii, na Kavkaze a některých lokalitách severní Afriky. Roste od nížin do podhůří, kde může vytvářet doubravy nebo růst jako solitér. Roste-li v lese, snadno ztrácí spodní větve. Jeho koruna je mohutná, nepravidelně a mohutně rozložitá, protáhlá směrem nahoru. Borka je tmavošedá, hrubě rozpukaná. Listy jsou obvejčité, nepravidelně peřenolaločnaté, na bázi srdčitě ouškaté. Občas trpí padlím. Křemelák kvete v dubnu až květnu. Květy jsou jednopohlavné, samčí květenství má charakter jehněd na loňských větévkách, samičí jehnědy rostou na letorostech. Plodem je žalud (jednosemenná nažka) sedící v číšce. Stopka je 3-7 cm dlouhá. Dub letní dorůstá výšky až 45 metrů. Roste v téměř jakémkoli typu půdy včetně písčité, daří se mu i na vlhkých hlinitých půdách. Má hluboké kořeny, které mohou tvořit spojení se spodní vodou, proto bývá častěji zasažen bleskem než jiné stromy. Je mimořádně odolný proti větru. Křemelák roste velmi pomalu, zralého věku dosahuje až ve 100 letech, zato je ale dlouhověký, může se dožít i 1500 let. Lépe snáší střídání podnebí než dub zimní.
Dub červený (Quercus rubra)
Je listnatý strom z čeledi bukovitých, který původně pochází ze Severí Ameriky. Dorůstá výšky až kolem 40 metrů. Dub má kulovitý tvar, listy střídavé se zubatým okrajem, které mají výrazné zbarvení v době podzimu. Plody jsou nažky.
Borovicíe vejmutovka (Pinus strobus)
Je jehličnatý strom pocházející z východní části Severní Ameriky, kde patří mezi hospodářsky nejvýznamnější druh borovice. Jde o relativně mohutný strom 60–70 m (80 m) vysoký, o průměru kmene 100–150 cm s nepravidelnou korunou a silnými vodorovně odstávajícími větvemi. Základem kořenového systému je mohutný hlavní kořen, který jde hluboko do půdy. Borka je hnědavá, podélně zbrázděná, v mládí hladká až šedohnědá. Velmi tenké a měkké 6–12 cm dlouhé jehlice vyrůstají ve svazečcích po pěti na brachyblastech a jsou na okraji pilovité, na bocích s 2–3 řadami průduchů) – bělavé proužky. Letorosty jsou tenké, zelenavé a jemně pýřité. Vejčité pupeny mají obvykle délky 5–7 mm, jsou červenavě žluté, s bělavým blanitým okrajem. Květenství jsou šišticovitá, samčí šištice jsou žluté, samičí růžové. Kvete od května do června. Šišky 7–15 cm velké, visící na konci větví po 1–3, dlouze stopkaté, převislé, se štítky žlutošedými, uprostřed rýhovanými. Semena vejčitá, hnědá, s proužkovaným křídlem.
Douglaska tisolistá (Pseudotsuga douglasii)
Douglaska je jehličnan podobný smrkům a jedlím, od kterých se liší jemnějším vzhledem. Má široce kuželovitou, měkce, ale pravidelně stavěnou korunu; vystoupavé, ve stáří ve spodní části koruny víceméně vodorovné větve a rovný silný kmen. Douglaska tisolistá, je velmi vysoký rychle rostoucí strom, druhý nejvyšší jehličnan na světě (po Sekvoji vždyzelené). Stromy dorůstají výšky 60–75 m a více. V průměru 1,5–2 m v průměru jsou časté v starých porostech. Maximální výška 100–120 m s průměrem do 4,5–6 m, což byly nejvyšší zdokumentované.[1] Nejvyšší žijící exemplář je "Doerner Fir", 99,4 m vysoká, na východě Fork Brummit Creek v Coos County, nejzavalitější je "Queets Fir", průměr 4,85 m, v Queets River údolí, Olimpickém Národním parku, Washington. Běžně žije více než 500 let a někdy více než 1000 let.[2] Vytváří ve stáří široce rozevřenou kuželovitou korunu. Kmen je výrazným okrasným prvkem u starých exemplářů. Je tlustý, v mládí ho pokrývá hladká zelenošedá kůra s pryskyřnatými puchýři se ve stáří mění v červenohnědou, tlustou, hluboce rozbrázděnou borku s korkovými vložkami, která pomáhá stromů přežít lesní požáry.[L 1] Výhony jsou žlutozelené až červenavě žluté, ojediněle s krátkými chlupy. Pupeny má červenohnědé, vřetenovité, ostře zašpičatělé. Koncový pupen bývá 6–10 mm velký. Šupiny jsou přilehlé, bazální, většinou kýlnaté. Jehlice (I - XII) jsou zploštělé, měkké, 15–35 mm dlouhé, jen 1 až 1,5 mm široké. Jsou rozloženy do stran nebo odstávají na všechny strany, na zastíněných větvičkách se blíží dvouřadému postavení. Na bázi jsou stopkovitě zúžené, na konci tupě zašpičatělé. Svrchu tmavozelené, méně často modrozelené. Na rubu mají dva proužky průduchů.[L 2] Vytrvávají na větvičce 4–8 let, po rozemnutí příjemně voní po citrusech. Šišky (VII - IV) jsou nerozpadavé, převislé, krátce stopkaté (7–10 mm), podlouhle vejčité, 5–10 cm dlouhé a 2–3 cm široké. Jsou po dozrání jsou světle hnědě zabarvené. Jsou složeny z 25–50 plodních šupin se zaokrouhlím okrajem. Typickým rozlišovacím znakem jsou vyniklé trojcípé krycí šupiny. Jsou světleji zabarvené než plodní šupiny, vyčnívají 10–15 mm ze šišky a směřují k rovné špici šišky. Semeno je 5–7 mm velké, lesklé s křídlem 7-10 mm velkým. Pylová zrna nemají vzdušné vaky.[L 2] Většinou se poprvé objevují u stromovitých kultivaru za 30 let. Stromy jsou v půdě vždy pevně zakotvené a netrpí vývraty, jelikož na hlubokých půdách strom vytváří dlouhý kůlový kořen, na půdách mělčích je sice kratší, ale zato bohatě větvený.[L 1]
Ostřice třeslicovitá (Carex brizoides)
Neboli tuřice třeslicovitá je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (Cyperaceae). Jedná se o rostlinu dosahující výšky asi 20-70 cm. Je vytrvalá, vytváří dlouhé plazivé oddenky, ze kterých vyrůstají jednotlivé lodyhy, tvoří tak často rozsáhlé porosty, je tedy netrsnatá. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je ostře trojhranná, v době květu výrazně kratší než listy sterilních výhonů, v době plodu chabá a obloukem poléhavá. Čepele listu jsou asi 2-2,5 mm široké, často vytváří listnaté sterilní výhony. Pochvy dolních listů jsou bledě červenohnědé. Ostřice třeslicovitá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samčí květy, v horní samičí. Celý lichoklas (klas klásků) je asi 2-3 cm dlouhý a obsahuje cca 5-8 klásků, horní bývají sblížené, dolní zase zakřivené. Osinkatá rozšířená pleva u dolního klásku chybí (na rozdíl od příbuzných druhů ostřice časná a ostřice křivoklasá). Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je v obrysu kopinatá až úzce kopinatá, delší než plevy, zelená, křídlatá a drsná, asi 3-4 mm dlouhá, na vrcholu plynule zúžená v dosti dlouhý dvouzubý zobánek. Každá mošnička je podepřená plevou, která je za květu bělavá až žlutavá, nikdy tmavě hnědá jako u ostřice časné. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu.
Hvozdík pyšný (Dianthus superbus)
Hvozdík pyšný je vytrvalá rostlina, 30–60 cm vysoká, jejíž lodyhy vyrůstají z plazivého oddenku. Lodyhy u poddruhu superbus jsou víceméně tenké zelené, u poddruhu alpestris mohutnější a nažloutlé. Rostlina má silný primární kořen. Listy jsou přisedlé, úzce kopinaté, na okraji drsné. Čepele květů jsou 20–30 mm v průměru, vonné, korunní plátky hluboce dřípené. Kvete v červenci až říjnu.
Hadí mord nízký
Plodina s názvem černý kořen, původně nazývaná hadí mord nízký. Kořeny vyšlechtěných druhů černého kořene mohou dosahovat délky až 40cm a průměru 4cm. Černý kořen je velice podobný mrkvi či petrželi, liší se pouze barvou, jež je, jak už název napovídá, temně černá. Na povrchu bulvy se nacházejí jemňoučké proužky a kořínky. Dužnina černého kořene je sněhově bílá a křehká. Po Jakémkoli fyzickém zásahu vytéká z bulvy tzv. latex, což je hustá bílá šťáva, která po několika minutách zasychá a v místě poškození či řezu utvoří bílý film. Podle listů rozlišujeme 3 odrůdy černého kořene: Latifolia - široké listy ve tvaru elipsy Glastifolia - podlouhlé kopinaté listy Strictifolia - čárkovité listy Lodyha vyrůstající ve druhém roce pěstování černého kořene může dorůst výšky až 120cm. V červenci a srpnu se dále pyšní žlutými květy. Příjemnou vůni květů však můžeme zakusit pouze dopoledne, odpoledne se totiž květy zavírají. Koncem srpna či během září je možné sbírat semena, která následně mají klíčivost až 2 roky.
Tavolník vrbolistý
Prutnatý keř s výběžky, až 2 m vysoký, se žlutohnědými pýřitými, brzy olysávajícími letorosty. Listy jsou podlouhlé, lysé, s 1–4 mm dlouhým řapíkem a okrajem čepele 1–2krát pilovitým. Květenství je štíhlá koncová lata s větvemi kratšími než podpůrné listy, korunní lístky jsou téměř okrouhlé, 3–4 mm dlouhé, růžové. Kvete od června do září, plodem jsou 3 mm dlouhé lysé měchýřky. Vyskytuje se na vlhkých a zpravidla kyselých půdách, najdeme jej v křovinách podél vodních toků a rybníků, v mokřadních olšinách a také na rašelinách. Roste od pahorkatin do hor.Druh má rozsáhlý eurasijský areál, který sahá od střední a východní Evropy přes Ukrajinu na Sibiř, do Mongolska a Mandžuska až na Dálný východ do Koreje a Japonska. U nás se za původní považuje výskyt v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě, kde je poměrně hojný.
Třtina křovištní (Calamagrostis epigejos)
Třtina křovištní je zástupce z rodu trav, čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se vytrvalé byliny trsnaté nebo s oddenky, a s výběžky nebo jsou poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10-200 cm. Čepele listů jsou ploché, vzácně svinuté (1-15 mm široké), na vnější straně listu se při bázi čepele nachází 1- 12 mm dlouhý jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Ta je klasovitě, hlávkovitě či nepravidelně stažená, řidčeji rozložitá. Klásky jsou zboku smáčklé, převážně jednokvěté (vzácně přítomen druhý sterilní zakrnělý květ). Na bázi klásku jsou dva plevy, které jsou přibližně stejné, bez osin. Pluchy jsou osinaté, osina kolénkatá či nikoliv. Na bázi pluch se nachází věneček chlupů, někdy jsou chlupy velmi krátké, jindy jsou delší než plucha. Plušky dvoukýlné nebo bez kýlu. Plodem je obilka, která je okoralá. Celkově je známo asi 230 druhů, které najdeme hlavně v mírném pásu, místy i adventivně.
Rákos obecný (Phragmites australis)
Rákos obecný je zástupce rodu trav z čeledi lipnicovitých. Jedná se o vytrvalou bylinu, která je výběžkatá nebo s oddenky. Stébla dorůstají výšek zpravidla 0,5 - 4 m, vzácně až 10 m. Čepele listů jsou většinou ploché, vzácněji svinuté, 6 - 50 mm široké. Na vnější straně listu se při bázi čepele nachází místo jazýčku věneček chlupů. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Ta je zpravidla rozložitá. Klásky jsou zboku smáčklé, vícekvěté (zpravidla 3-10 květů), dolní květ je však pouze samčí nebo sterilní. Vřeteno klásku je dlouze leskle chlupaté. Na bázi klásku jsou dva plevy, které jsou velmi nestejné, bez osin a zašpičatělé. Pluchy jsou bez osin a zašpičatělé nebo osinaté, osina pak není kolénkatá. Plušky jsou dvoužilné, bez osin. Plodem je neokoralá obilka. Celkově jsou známy asi 3 druhy, rod je rozšířen po celém světě.