Granátová skála

Skalní útvar

Granátová skála měří 20 metrů do výšky a její šíře je zhruba 10 metrů. V literatuře se uvádí její pokračování do větší hloubky - ještě asi 12m pod patu balvanu. Ochrana tohoto objektu byla vyhlášena roku 1940 na podnět významného táborského přírodovědce A. Z. Hnízda. Souřadnice WGS84 jsou 49°24'36.733"N a 14°39'23.77"E.

V 19. století byl objeven rozsah výskytu skály. Údajně byla skála nalezena i na druhém břehu Lužnice. Tvar skály a výskyt její horniny má tak charakter žíly jdoucí napříč geologickými vrstvami okolních hornin v údolí Lužnice. V minulosti byly použity kameny na dlažební kostky kterými se vydláždilo staré město. Na skále je možné nejlépe pozorovat stavbu horniny tj. světlou hmotu (neosom) s velkým množstvím granátů a temnou základní hmotu (paleosom), obyčejně bez granátů. Temná hmota, bohatá tmavou slídou (biotitem), tvoří ve světlé hmotě různě omezené ostrůvky a úlomky se zřetelným vrstvením. Pokud se v paleosomu vyskytuje tu a tam nějaký granát, bývá vždy objat světlejším věnečkem.

Podobné horniny vzniklé vysokoteplotními a vysokotlakými přeměnami jsou v geologii označovány jako migmatity. Jde o dvousložkové horniny,jejichž paleosom představují přeměněné horniny (v tomto případě pararula) a neosom vznikl buďto tavením na místě anebo nástřikem z okolí. Jak vyplívá z výše uvedených odborných názvů, světlá složka vznikla později než tmavá, přičemž paleosom je zároveň nepohyblivý a neosom složkou, která byla uvedena do pohybu. Tradičně býval vznik migmatitu Granátové skály vysvětlován jako důsledek průniku syenitového magmatu do původního rulového materiálu. V tom případě by se však musel chemicky lišit neosom od paleosomu. Výsledky nových průzkumu ale naznačují jiný mechanizmus vzniku skály, jak vysvětluji v následujícím textu.

Jednotlivé části paleosomu táborské Granátové skály jsou nepravidelné a mají tvar ostrých či zakulacených úlomků. V některých místech jsou dosud uspořádány podle původní vrstevnatosti, jinde jsou pootočeny. To záleží na množství neosomu. V místech výskytu menšího množství neosomu. V místech výskytu menšího množství neosomu vidíme původní vrstevnatost ukloněnou k východu pod úhlem cca20° od vodorovné roviny.

Samostatný neosom je také dvojího typu:

1. vytváří pásky podél vrstevnatosti břidlice nebo nepravidelnou matrici tmelící různě orientované úlomky paleosomu bez vztahu k původní vrstevnatosti.
2. vytváří izolované okrouhlé útvary bez biotitu kolem granátů uvnitř paleosomu. Z toho je zřejmé, že část neosomu vznikla na úkor paleosomu při krystalizaci granátu. Jedná se o podobný jev jako při sběrné krystalizaci tzv. turmalínových sluncí lemovaných světlejšími lemy, kdy nově tvořený nerost sbírá chemické prvky z některých okolních minerálů, které díky tomu mizí (tyto lze v hojném počtu vidět v okolí Myšence na Písecku - zde se nachází i další geologicky zajímavá přírodní památka Myšenecká slunce). Na táborské skále granát při sběrné krystalizaci spotřeboval ve svém okolí atomy železa, čímž bylo zamezeno tvorbě drobného biotitu, který je základem tmavé barvy břidlic v jeho okolí.

Hranice mezi paleosomem a neosomem je při pohledu okem ostrá a bez přechodu. Až pod mikroskopem můžeme vidět růst minerálů z paleosomu směrem od neosomu. Při zvětšení vidíme, že je hranice mezi oběma složkami neostrá a vyznačuje ji hlavně přítomnost tmavého biotitu v přechodu.

Granáty táborské skály mohou dosahovat až velikosti vlašského ořechu, většinou jsou ale podstatně drobnější. Představují běžnější typ granátu – železnatohlinitý křemičitan nazývaný almandin. V čerstvém stavu má mírně nafialovělou barvu, navětralý je hnědočervený. Není to tedy vzácnější, krvavě červený pyrop, který je těžen v Českém středohoří jako tzv.český granát.

Další součástí táborské Granátové skály jsou mladší svislé žíly vyvřelin, dosahující mocnosti až 10 cm. Jedná se o jemnozrnnou žulu, aplit (ten je taktéž jemnozrnný a na rozdíl od žuly neobsahuje biotit) a hrubozrnný pegmatit.

Důležitým geologickým znakem táborské Granátové skály je její BREKCIOVÁ STAVBA. Horniny složené z úlomků se nazývají brekcie (název byl odvozen z latinského slova ,,zlomený“). Vznikají krátkodobým prudkým působením sil jako je vulkanický výbuch, rychlý průnik horkých vod a tavenin či rychlý zemětřesný pohyb po zlomu. Teprve zhruba před 20lety byl plně rozpoznán další pochod vedoucí ke vzniku zvláštních brekcií-meteoritický dopad (impakt). V průběhu meteoritického dopadu vzniká řada různých typů brekcií, přímo v okamžiku dotyku kosmického tělesa se zemským povrchem se však vytváří jediný typ - brekciové žíly. Ty to žíly v meteoritických kráterech obsahují úlomky okolních hornin tmelené sklem a jsou označovány jako pseudotachylitové žíly. Tak byly tyto horniny poprvé nazvány v jižní Africe dlouho dobu předtím, než bylo jejich naleziště rozpoznáno a uznáno ke konci 90. let 20. století jako 2087 milionů let starý meteoritický kráter.

Záhadný původ pseudotachylitových brekciových žil byl vysvětlen především díky meteoritickému kráteru Sudbury v Kanadě, kde je jejich výskyt jasně spojen s největší světovou koncentrací niklu z dopadlého meteoritu a dalšími jevy typickými pro meteoritické krátery na Zemi. Tvar žíly a uspořádání úlomků okolních hornin vylučuje tektonický pohyb po zlomu jako příčinu vzniku brekciových žil. Podobných žil zde bylo napočítáno přes 200 a největší dosahují mocnosti 500m a délky 11km. Samotný kráter starý 1850 (+/-50) milionů let měřící více než 200km v průměru. Velikost a rozsah pseudotasa a zároveň platí, že se začínají objevovat až v meteoritických kráterech, které přesahují průměr 30 km.

Vedle brekciové stavby je dalším důležitým rysem pseodotachylitových žil podobné chemický složení paleosomu a neosom. Analýzy z kráterů Vredefort a Sudbury ukázaly, že tmavé intruzívní žíly a kapsy mají obdobné chemické složení jako okolní žuly – jev typický pro pseudotachylity ze souvrstvíjedné horniny. Skla pseudotachylitových žil uvedených kráterů jsou nejstarší dochovaná skla. Ani v mocných žilách se nesetkáváme s projevy krystalizace z taveniny či s teplotními účinky žil na jejich okolí. Je zřejmé, že se jedná o tzv.diapletické sklo, které vzniká nejspíše působením ultrazvuku při nadzvukových rychlostech přetvoření, při němž nedojde k zahřátí horniny. Tím vysvětlujeme souhlasné chemické složení skla a okolních hornin i ve stopových prvcích. Podobně je tomu u táborské Granátové skály. Při výzkumu její horniny nebyly zjištěny žádné významnější rozdíly v chemickém složení paleosomu a neosomu, i když se obě části zásadně stavbou a mineralogicky liší. Na rozdíl od uvedených světových kráterů je pro táborskou skálu charakteristický vysoký obsah draslíku v paleosomu a neosomu, což odpovídá vzniku původní břidlice z bezkřemenné vyvřeliny (trachytu).

Protože na Granátové skále se již nejedná o původní sklo, je zřejmé, že někdejší sklovitá hmota prodělala pozdější rekrystalitaci spojenou s růstem granátů almandinu. Důvodem překrystalizování bylo celkové zvýšení teploty spojené s průnikem žulových, aplitových a pegmatitových žil a fluid (tj. přehřátých roztoku o teplotě vyšší než 400°C) kolem hranic volně rostoucích živců a biotitu. Když teplota vystoupila a držela se dostatečně vysoko, fluida pronikající difúze horninou (kolem okrajů zrn), umožnila sběrnou krystalizaci granátu a vytvoření bílých dvůrků kolem granátových krystalů.

Z uvedených skutečností autor vyvozuje, že Granátová skála a další obdobné lokality (Malenine na Strakonicku, Chrášťany na Benešovsku) vznikly při meteoritickém dopadu.ten podle názoru některých geologů formoval kruhovou stavbu Čech před 2miliardami let. Bližší informace lze nalézt v autorově článku nalézt v autorově článku ve Sborníku Jihočeského muzea Českých Budějovicích(přírodní vědy) z roku 2005.

Granát - vlastnosti