.jpg "Prisovska homolka")
| Základní informace | ||
| nadmořská výška: | 405 m | |
| geologie: | čedičový vulkán, struskový kužel | |
| geomorfologické začlenění: | Hornobřízská pahorkatina Kaznějovská pahorkatina Plaská pahorkatina Plzeňská pahorkatina |
|
| lokalizace: | souřadnice WGS84 | 49°49'2.014" N, 13°17'47.943" E |
| u obce | Příšov, Všeruby, Horní Bříza | |
| ochrana: | Přírodní památka Příšovská homolka (vyhlášená roku 1933) | |
| okolní sopky: | − | |
| jiné pozůstatky sopečné činnosti: | − | |
Příšovská homolka se nachází jen několik kilometrů severně od Plzně. Homolka je velice nenápadná, zato je ale velice důležitou lokalitou třetihorního vulkanismu v Českém masivu. Dnes je spíše zajímavá z historického a dokumentárního hlediska. Přímo v terénu už příliš k vidění není a mnohé návštěvníky může její podoba zklamat.
Malé návrší Příšovské homolky vystupuje v těsné blízkosti silnice z Příšova do obce Nevřeň v údolí Třemošnického potoka. Pahorek, který byl narušený těžbou silničního štěrku, je z části zalesněný a mírně protažený směrem jihozápad-severozápad. Jde o zbytek struskového kužele malého explozivního vulkánu strombolského typu, který vznikl na křížení zlomů při okraji tektonicky podmíněné permokarbonské plzeňské pánve.
Předpokládaný silně explozivní charakter vulkánu souvisí s pronikáním čedičové lávy přes zvodnělé souvrství jílovců, ale také pískovců a slepenců, což způsobilo trhání tuhnoucí lávy i okolních sedimentů. V tufech a struskách je také zastoupena sedimentární příměs, zvláště valouny křemene a z podložních slepenců. V dobách těžby se v sopečných vyvrženinách hojně objevovali limonitizované útvary, dosud lze nalézt zuhelněné úlomky neogenních dřevin. Z jejich rozboru vyplynulo, že šlo o jehličnany v době erupce již odumřelé a teplota sopečných vyvrženin byla nižší než 400 °C.
Příšovská homolka bývá často označována jako nejjižnější výskyt neovulkanitů v oblasti Českého masivu. To je však omyl, protože Vlčí hora u Černošína leží ještě o kousek jižněji. Každopádně jde o jednu z nejmladších sopečných lokalit na našem území. Stáří však nejde jednoznačně a přesně určit, protože v současnosti chybí kompaktní čedičová hornina vhodná k radiometrickému datování. Odhady se pohybují v širokém rozmezí 3-10 milionů let, nejnovější údaje hovoří o staří 6-7 milionů let.
Erozní torzo struskového kužele značně změnila těžba stavebních materiálů na přelomu 19. a 20. Století, která ale zároveň umožnila odkrýt a bližší poznání vnitřní stavby sopky. Pozoruhodné odkryvy bohužel od té doby z velké části zanikly. K lokalitě, která je spíše zajímavá pro odborníky než laickou veřejnost, nevede turistické označení.
Okraje vrcholové plošiny jsou lemovány zbytky valů původního opevnění. Relikty valů mají v sobě zvláštní úkaz. Některé balvany, ze kterých byly valy zbudovány, prošly opětovným tavením. Nejednalo se však o důsledek obnovené sopečné činnosti. Valy byly totiž duté a průchozí, zpevněné výdřevou (vnitřní obložení štol, chodeb). Při dobytí a vypálení Vladaře pak v chodbách uvnitř valů zřejmě vítr rozdmýchal oheň do takového žáru, že se balvany, jejichž okraje byly zvětralé, začaly na povrchu opět tavit. Roztavený čedič potom stékal po kamenech a vytvářel drobné krápníčky.
Autor: Jiří Krejčí, 2.C