Kavkazsko

Zakavkazsko-doutnající ohniště

Zakavkazsko zabírá prostor "za Kavkazem", konkrétně mezi hřebenem Velkého Kavkazu a hranicí s Tureckem a Íránem. Ve zdejším pásmu sníženin od Černého až ke Kaspickému moři působila zemědělská společenství. Obvykle se vyznačovala vnitřní nejednotou a trpěla zápasy s mocnějšími sousedy. Zdejší populace přitom žijí na jednom místě od věků a jsou si dobře vědomy své identity. Po všech stránkách pestrý region ovládlo v 19. století carské Rusko a podle etnických hledisek jej uspořádal sovětský režim.

Vznik nezávislých zakavkazských republik v roce 1991 dřímající napětí neodstranil. Spory a konflikty se soustředily do oblastí obývaných národnostními menšinami a gradovaly při řešení otázky jejich nového státoprávního začlenění. Týká se to Abcházie, Severní Osetie a Náhorního Karabachu (Arcachu). Jsou nevelké rozlohou i počtem obyvatel a nevýznamné hospodářsky, ale o to známější intenzitou nasazení v zápase o nové jistoty. První dvě území patří ke Gruzii a pro své sebeurčovací snahy hledají zázemí v Rusku. Jednoznačným cílem Arménů v Náhorním Karabachu zůstává spojení s vlastní Arménií, jejich rádoby nezávislost je jen vynuceným mezistupněm.

Původně vnitropolitické střety získaly vývojem mezinárodní dimenzi. Každý z trojice sousedů zakavkazských republik je větší a silnější, vztahy s nimi ani v minulosti neoplývaly porozuměním. Dnešní realitu vnímají nové státy jako možnou hrozbu své budoucnosti. Toto hledisko vyniká v poměru Arménie k Turecku zatíženému zvláště hrůzami genocidy maloasijských Arménů. Mezi oběma státy neexistují dodnes diplomatické styky a sblížení brání zejména turecká podpora Ázerbájdžánu v záležitosti Náhorního Karabachu. Právě vztahy Arménie s Ázerbájdžánem a Tureckem zásadně ztěžují uspořádání Zakavkazska do jednotného bezpečnostního sytému. Ázerbájdžán je etnicky i jazykově velice blízký Turecku, má jeho podporu a poutá politický zájem Ankary až do úrovně blízkého spojenectví. Vztahy Baku (velkoměstské metropole Ázerbájdžánu) s Íránem lze označit za opatrné nebo nejednoznačné. Mezi nimi panuje nesoulad v otázce dělení energetických zdrojů Kaspického moře, v záležitosti Karabachu vyhlašuje Teherán neutralitu, ale má blíž k podpoře stanoviska Arménie. Rizikovým faktorem zůstává rozdělení Ázerbájdžánců (Azerů), kteří asi z 60 % žijí na severu Íránu. Geopolitické soupeření USA s Íránem a Ruskem podtrhlo roli umírněně muslimského Ázerbájdžánu, a to bez ohledu na jeho povrchně demokratický a spíše autoritativní režim. Nový dálkový ropovod zprovozněný v květnu 2005 nevede k Perskému zálivu ani do Ruska, ale přes Gruzii do středomořského přístavu Ceyhan v Turecku.

Pro Rusko jsou nové republiky "blízkým zahraničím" a všechny členy Společenství nezávislých států (SNS). Zakavkazsko se nachází ve sféře ruských prioritních zájmů. Putinova garnitura vyvíjí aktivity v geostrategické ose Moskva - Jerevan - Teherán. Srozumění s ruskou velmocí je pro exponovanou Arménii (84 % hranic s nepřáteli) životně důležité, pro Gruzii žádoucí. Její ekonomika je a ještě dlouho bude vázána především na severního souseda-od odbytu vína, čaje, ovoce, minerálních vod až po cestovní ruch a příjmy statisíců občanů pracujících v Rusku. Gruzie si v květnu 2005 prosadila dohodu o likvidaci obou posledních ruských základen (Batumi a Achalkalaki) do konce roku 2008, ale bez souhlasu Moskvy není problém odštěpené Abcházie a Jižní Osetie řešitelný. Vztahy Gruzie s Ruskem zůstávají v poloze zdroje napětí. Krize na podzim 2006 provázená tvrdou ruskou komunikační blokádou vládě v Tbilisi ozřejmila, že význam země v rámci globálních vztahů mezi USA a Ruskem je omezený. NATO vede intenzivní dialog o spolupráci s Gruzií, Američané cvičí dosud chabou gruzínskou armádu a působí jako poradci na ministerstvech, ale činnost vyvíjejí v rovině respektování reality. Severoatlantická aliance v říjnu 2006 oznámila, že se v dohledné době o další země nerozšíří. V Tbilisi mezitím nacionalistická euforie plná nadějí opadla. Hlavně pod vlivem dopadů zpřísněné ekonomické politiky Ruska se prezident M. Saakašvili v listopadu 2006 vyjádřil, že "hlavní motivací Gruzie je přežití" a výslovně si přeje, aby Moskva vnímala jeho vlast "jako malou zemi s vlastními zájmy a nikoliv jen jako baštu zájmů Západu".

Jižní Osetie-raději Rusko než Gruzii

Nevelký hornatý kraj na jižních svazích hlavního pásma Kavkazu obývají převážně Osetové. Ti sem přicházeli pod ruským tlakem od konce 18. století a časem převážili nad Gruzíny. Proto bylo území v dubnu 1922 vyhlášeno sovětskou autonomní oblastí. Z pohledu Tbilisi je Jižní Osetie historicky gruzínskou zemí Samačablo (dnes Šida Kartli, tj. Vnitřní Gruzie), Osetové přivandrovalci ze severní strany Kavkazu a autonomie neblahým produktem stalinské národnostní politiky.

V rozpadajícím se Sovětském svazu nabyli Osetové pocit skořápky zmítané vlnami v gruzínském moři. Jistotou v měnícím se světě se jim zdálo postavení rovnoprávné republiky v hranicích Gruzie (20. 9. 1990), pak v rámci celého dožívajícího SSSR (22. 11. 1990) a po jeho kolapsu spojení s bratrskou Severní Osetií, tedy vstup do Ruské federace (referendum 19. 1. 1992). Vždy šlo o jednostranné akty, kterým čelily stejně jednostranné kroky gruzínského ústředí včetně zrušení jihoosetské autonomie v prosinci 1990. Tehdy střet slov a deklarací přerostl v nepravidelně planoucí válku skutečnou. Patovou situaci konzervují od července 1992 mírové jednotky složené z ruských, osetských a gruzínských ozbrojených složek vedených ruským generálem. Jak to vypadá dnes? Několik stovek obětí spí svůj věčný sen, tisíce lidí odešly do Gruzie nebo Severní Osetie. Separatisté ovládají většinu země s nejvýš 70 000 obyvatel včetně hlavního města Cchinvali. Gruzínské vsi na jihovýchodě a západě odděluje kontrolní linie střežená ruskými vojáky. Jižní Osetie žije v izolaci od Gruzie, ale v mnohém i od bratrské Severní Osetie. Spojení na sever je totiž možné pouze nevyhovujícím silničním tunelem Roki. Lepší cestu přes Mamisonský průsmyk lemují gruzínské policejní posty a právě tady v červenci 2004 začaly zatím poslední incidenty.

Nezávislost Jižní Osetie vyhlášená v květnu 1992 nebyla nikým uznána. Tiše ji však respektuje Rusko, většina místních Osetů má ruské pasy a v kapsách ruskou měnu. O budoucnosti země jedná společná kontrolní komise (Rusko, Gruzie, Jižní a Severní Osetie), ta nicméně dospěla jen k dohodě o demilitarizaci zóny styku. Gruzínská vláda nabídla v lednu 2005 širší autonomii včetně parlamentu i výkonného orgánu. Osetská vláda pragmaticky usiluje o spojení se Severní Osetií - tedy začlenění do Ruska - jako záruku existence národa. Referendum z 12. listopadu 2006 potvrdilo hlasy téměř 99 % účastníků souhlas s tím, "aby si Jižní Osetie zachovala současný statut nezávislého státu". Zároveň byl na druhé funkční období zvolen prezident Eduard Kokojty, zastánce sjednocení se Severní Osetií (Alanií), a tedy Ruskem. Gruzie odmítá federativní uspořádání vztahu podle zásady "Osetové mohou v Gruzii žít, ale musí respektovat její zákony a hranice".

Abcházie na bojovém poli

Také Abcházie vznikla za sovětské vlády. Ustavila se jako formálně nezávislá republika (1921), ale vzápětí přijala autonomní statut, pak začlenění do Zakavkazské federace a Gruzie. Zemi obývají Abcházové (Apsuové), národ kavkazské jazykové skupiny stejně jako Gruzíni, ale původně převážně muslimský a bez tradice vyspělé státnosti. Ve vlasti ztráceli většinu ještě za carské vlády. Ta potlačila jejich odpor a mnoho islamizovaných Abcházů přiměla k emigraci do Turecka. Do země s příjemným klimatem proudili Gruzíni, Rusové, Arméni a jiní, stalinské represe a systematická gruzinizace přivedly malý národ na pokraj záhuby.

Vývojem se Abcházie změnila na výrazně multietnickou zemi s dominantní rolí Gruzínů. Abcházové v postavení žalostné menšiny dali ještě za Gorbačovovy "perestrojky" najevo, že stávající poměry jejich identitu ohrožují. Od léta 1989 prošli všemi stadii odporu vůči setrvání své vlasti v rámci Gruzie, v podobném sledu jako Osetové. Obnovení svrchovanosti země vyhlásili v červenci 1992. O měsíc později sem vpadla gruzínská armáda, boje přerušované pokusy o smír vyvrcholily v září 1993 abcházskou ofenzivou. K vítězství přispěla účast severokavkazských horalů (Čerkesů, Čečenců aj.), ale především ruská pomoc, bez níž si úspěch menšiny nelze představit. Boje připravily o život několik tisíc lidí a přiměly k útěku velkou většinu Gruzínů. Abcházové se ve své domovině konečně stali nejpočetnějším národem, poté dotvořili státní strukturu s voleným zákonodárným sborem a vládou v čele s prezidentem (od února 2005 Sergej Bagapš). Ústava (1999) definuje Abcházii (Apsnu) jako svrchovaný stát a subjekt mezinárodního práva, ovšem nikým neuznaný. Ani Ruskem, které v dubnu 1995 a znovu v říjnu 2001 výslovně odmítlo žádost o připojení. Závislost malé Apsny na velkém sousedu je ovšem absolutní. Gruzie vyhlásila námořní i vzdušnou blokádu, obchod se tudíž realizuje s Ruskem (vývoz citrusů, vína, čaje), v malém údajně i s Tureckem.

Na poměry dohlíží od příměří z května 1994 mírový sbor SNS (na 2000 vojáků), dnes téměř výhradně ruský. Spolu s pozorovateli z OSN (136 mužů) má na starosti hlavně nárazníkové pásmo složené z demilitarizované bezpečnostní zóny a přilehlého pruhu území s limitovanými ozbrojenými silami. Tato úprava se týká jižní poloviny abcházsko - gruzínského pomezí, neboť severovýchod Abcházie zůstal v rukou stoupenců Gruzie, byť donedávna fakticky mimo kontrolu kohokoliv. Tato Horní Abcházie je oficiálně součástí autonomní Abcházie podřízené vládě v Tbilisi. Zjednodušeně se píše o údolí řeky Kodori, jde však o širší oblast v podhůří Kavkazu. Zabírá přibližně 17 % abchazského teritoria s 23 osadami a 1956 obyvateli, z nichž se 97,8 % hlásilo ke gruzínským Svanům. Svérázné a svébytné kmenové společenství ovládal místní boss Emzar Kviciani až do července 2006, kdy zasáhla gruzínská policie. Záhy poté přišla z tbiliského exilu progruzínská abcházská vláda v čele s M. Akišbajem a usadila se ve vsi Čchalta jako v "dočasném správním středisku".

Gruzie trvá na obnovení své suverenity. Prezident M. Saakašvili garantuje Abcházii nejvyšší možný stupeň autonomie, popřípadě jednání o federativním spojení. Bez dohody s Ruskem však není žádný vývoj možný. Vyvstává otázka, jak by se dařilo asi stotisícovému národu v rámci státu milionů Gruzínů. Příliš malí na státnost? A jak uspokojit oprávněné nároky čtvrtmilionové masy utečenců? Abcházský problém patří vskutku do kategorie, kde jakékoliv řešení je obtížné, pro mnohé bolestné a jeho výsledek velice nejistý. Naposled, 18. října 2006, parlament v Suchumi znovu požádal Rusko, ostatní státy světového společenství i mezinárodní organizace o uznání nezávislosti Abcházie s poukazem na fakt, že země vykazuje všechny znaky samostatného státního celku.

Adžárie je gruzínská

Adžarové (Ačareli) jsou Gruzíni. Od ostatních soukmenovců se liší dialektem a mnozí muslimskou vírou nabytou za nadvlády osmanského impéria. Tvoří většinu obyvatel malé země vybavené od roku 1921 samosprávou. Emancipační pohyb po zhroucení sovětského režimu směřoval k zajištění autonomie a hospodářských výsad (svobodný přístav Batumi aj.), islamisté se zviditelňovali protesty proti stavbě křesťanského kostela. Nový gruzínský prezident M. Saakašvili se na jaře 2004 snažil "osvobodit Adžary od feudální politiky prezidenta Aslana Abašidzeho", všemocného pána Adžarska už od roku 1991. Po týdnech výjimečného stavu Abašidze odletěl do Moskvy a idea jednotné Gruzie slavila úspěch. Volby do místního parlamentu v červnu 2004 potvrdily většinovou pozici stoupenců tbiliského ústředí. Obnovu plné gruzínské suverenity symbolizuje vyklízení ruské vojenské základny v Batumi zahájené v červenci 2005.

Arcach nebo Karabach?

Malá země v horách Malého Kavkazu je vyjádřením až mozaikovité pestrosti etnické mapy Zakavkazska. Vznikla jako enkláva kompaktního arménského osídlení v prostoru obydleném převážně Ázerbájdžánci (Azery). Totéž v opačném garde se odehrálo s blízkým Nachičevanskem. "Arménský ostrov v ázerbájdžánském moři" dostal status autonomní oblasti sovětského Ázerbájdžánu (1923), ale s fiktivními právy v praxi. Rostl počet ázerbájdžánských usedlíků a Arcach jako jedna z provincií historické Arménie se zvolna přetvářel na skutečný Karabach (azersky "černá zahrada").

První nepokoje ve Stepanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu, v únoru 1988 odstartovaly rychlý sled událostí. Jmenujme jen odvetné protiarménské pogromy v Baku a okolí, přejmenování země na Arcach, žádost o její přesun do správy Arménie. Vzápětí vypukly první ozbrojené srážky a začal masový exodus obyvatel. Společnost se separovala podle etnicko-náboženského klíče a vztahy mezi oběma národy i státy klesly na bod mrazu. Po rozpadu SSSR (1991) se obě strany do sebe pustily s plnou vervou na poli válečném i diplomatickém. Arcach obklíčený bojovými liniemi a trpící krajní nouzí si dobytím Lačinu (města v Ázerbájdžánu) v květnu 1992 otevřel "cestu života" do Arménie s přísunem humanitární i vojenské pomoci. To už byl vyhlášen suverénní (září 1991) a od ledna 1992 plně nezávislou republikou. Nevyhlášená válka skončila příměřím v květnu 1994. To s občasnými přestřelkami platí dodnes. Arméni při své ofenzivě ovládli téměř celou původně autonomní oblast (4388 km²) a obsadili i její okolí v rozsahu sedmi okresů. Ázerbájdžán tak přišel celkově o 14 176 km² svého území (šestina státu), odkud odešlo nejméně 528 tisíc Azerů. Sčítání v říjnu 2005 zjistilo v Náhorním Karabachu 137 000 obyvatel (tj. o 27,2 % méně než v roce 1989), etnicky asi z 95 % arménských. Místní vláda si činí nárok také na přilehlý okres Šaumjan: původně převážně arménský, ale vždy v rámci vlastního Ázerbájdžánu a dodnes pod jeho kontrolou.

Nezávislost Náhorního Karabachu (oficiální název, nikoliv tedy Arcach) nebyla nikým uznána, ani Arménií. Těsné vazby s Arménií jsou nasnadě a pro přežití země zcela nezbytné. Mají charakter konfederace se společnou armádou, měnou a zcela provázanou ekonomikou. Je příznačné, že současný arménský prezident Robert Kočarjan (od března 1998) začínal svoji politickou kariéru v Karabachu jako vůdce separatistů. Ve sporu o malou enklávu se kromě obou hlavních aktérů uplatňují i zájmy Ruska a Turecka. Ázerbájdžán nabízí maximální autonomii s návratem hranic do původního stavu, Arménie trvá na oddělení Karabachu a uvítala by integraci s ním do jednoho útvaru. Počítá s výhodou ovládání významné části ázerbájdžánského teritoria, které by mohla vrátit výměnou za uznání separace Karabachu.

V krizové zóně se angažují představitelé OBSE, jejichž pozorovatelé monitorují situaci s cílem nalézt kompromisní řešení přijatelné všemi zúčastněnými. Vyskytl se i návrh na vzájemnou výměnu území tak, aby lačinský koridor zůstal Arménům a Ázerbájdžán dostal pruh arménského pohraničí podél toku Araksu pro zajištění pozemního spojení s Nachičevanskem. Ztrátu přímého sousedství s Íránem si ovšem Arménie nemůže dovolit, neboť významná část jejího zahraničního obchodu prochází přes íránské území. Arménii vyhovuje stav prosazený silou. Pozorovatelská mise ani jednání tak nemohou uspět tam, kde chybí vůle k nastolení míru.

Předkavkazsko ruské včera i dnes

Severní předpolí Kavkazu neboli Předkavkazsko, zabírá prostor mezi Černým a Kaspickým mořem. Jde o prostředí hor a jejich výběžků vyznívajících v rovinách pásma stepí. Leží v Asii, ale stepní Kalmycko za dělící linií Kumsko-manyčské sníženiny již v Evropě. Federální region Jih patří k Rusku, v němž je vnímán jako hospodářsky hodnotné a v případě Krasnodarského a Stavropolského kraje i migračně přitažlivé území.

Obtížně průchodné pásmo Velkého Kavkazu představuje historicky výrazný civilizační předěl. V Zakavkazsku se dařilo světu usedlých rolníků s tradicí staré státnosti. Zato širé stepi Předkavkazska severně od velehor zaplavovaly vlny kočovníků, které tlačily původní obyvatele hlouběji do hor. Rusové sem pronikli v 16. století, právě v době, kdy se tady vítězně prosazoval islám. Do roku 1864 ovládli celé území včetně hor. Právě na Kavkaze se v lítých střetech formoval ruský vojenský mravní základ a snad ještě více charakter horských národů. Carští generálové je dávali decimovat, pokořené vyháněli pod dohled kozáckých stanic, ti nesmiřitelní emigrovali do Turecka (především Čerkesové). V dějích plných násilí došlo k mnohonásobnému vzájemnému míšení a prolínání kultur, jazyků, vyznání. Složitá etnogeneze vyústila do mozaikovité národnostní skladby, určitě nejpestřejší v Rusku. Podle jazykových kritérií se rozlišují tři etnická uskupení: nejpočetnější autochtonní Kavkazané, turkické národy a Osetové íránského původu. Kalmyci jsou odnoží Mongolů.

Vítězní bolševici (zde r. 1920) organizovali severokavkazská neruská území do autonomních útvarů. Sovětizaci provázely četné správní a teritoriální reformy. Horalé kladli odpor dlouho, část muslimů kolaborovala na podzim 1942 s proniknuvšími Němci. Stalinův režim ztrestal provinilé, postihl však všechny: zrušil územní samosprávu Čečenců, Ingušů, Balkarů, Karačajců i Kalmyků a tyto národy deportoval do Kazachstánu a Střední Asie (1944). Vyhnanci se vraceli postupně po roce 1957, kdy je Chruščovovo vedení zbavilo kolektivní viny a obnovilo jejich národní útvary. Těch je dnes osm, z toho sedm v podhůří Kavkazu a stepní Kalmycko dále na severu.

Na sklonku sovětské éry ožilo vědomí dávných ústrků a křivd. Ty bují v podhoubí nových problémů ve vztazích mezi severokavkazskými národy navzájem i vůči zde usedlým Rusům a Rusku vůbec. Mnohé místní národnosti svůj počet v letech 1959 - 2002 více než ztrojnásobily, váha ruského etnika naopak významně poklesla procentuálně i absolutně. S výjimkou Adygejska jsou Rusové už všude menšinou. Vynucenou migrací téměř zmizeli z Čečenska, stěhují se z Ingušska a Dagestánu a všude bez výjimky slábnou přirozeným demografickým vývojem. Ve zmatcích rozkladu jistot sovětské epochy si místní komunistické vedení zajistilo pozice včasnou přeměnou na demokraty. Jedině v Čečensku se uplatnili a pak převládli extrémní nacionalisté pod vlajkou islámu. Všechny původně autonomní útvary se v letech 1990 - 1991 vyhlásily svazovými republikami a přijaly deklarace svrchovanosti. Jelcinovo oslabené Rusko již beztak hotové skutečnosti akceptovalo včetně vzniku Ingušska (1992), ovšem s výjimkou nezávislosti Čečenska. Rádoby státoprávní alternativa odpůrců Moskvy v podobě Konfederace horských národů Kavkazu (1991) se neujala, její záměry záhy rozmělnily vnitřní rozpory. Ruské vedení krizovou situaci v Předkavkazsku vcelku zvládlo, zdejší konflikty se nestaly předmětem jednání na mezinárodním fóru a poměry se přiblížily stabilizaci - až na Čečensko.

Dnes již usedla do křesel vedení severokavkazských států nová generace. Ta si bez Ruska budoucnost svých republik většinou představit nedovede nebo ani nechce. Děsivé extrémy bojů v Čečensku s průniky teroristů do okolí přispěly ke ztišení protiruských nálad a v konečném důsledku usnadnily pokračování patronace Moskvy. Snahy republik vůči centru směřují k získání prostředků nezbytných k hospodářskému žití nebo se jej dovolávají při řešení sporů (např. osetsko - ingušského).

Čečensko-válka jako způsob života

Čečensko jako autonomní správní jednotka vzniklo v roce 1922, ale v 1. 1944 - 1957 neexistovalo a Čečenci přežívali ve středoasijském vyhnanství. To je utvrdilo v jejich nepřízni vůči sovětskému režimu, nemluvě o historicky podmíněné čečensko - ruské averzi (Rusové dobyli Čečensko po tvrdých bojích teprve v r. 1859). Přesto nebyl zdejší vývoj po rozpadu SSSR jednoznačný a teprve první ruský vojenský zásah (1994 - 1996) jej zvrátil ve prospěch radikálů. V podmínkách chaosu se oddělilo Ingušsko (1992), odešlo nebo bylo vyhnáno asi 84 % ruských usedlíků. Čečensko se přeměnilo na etnicky téměř jednolitou převážně muslimskou a místy dokonale zničenou zemi. Její rychlý populační růst souvisí s návratem utečenců z okolních republik.

Vlast Čečenců deklarovala svoji suverenitu jako první v Předkavkazsku (listopad 1990), jako jediná vyhlásila svou nezávislost (září 1991) a trvala na ní. Do role symbolu národa vyrostl autoritářský Džochar Dudajev, někdejší sovětský generál. Ruská strana se orientovala na podporu ozbrojené protidudajevské opozice a v prosinci 1994 nasadila armádu. Vypukla zvláštní válka, většinou bez linií front, ale o to ničivější. Skončila stejně zvláštní dohodou v dagestánském Chasavjurtu (srpen 1996), podle níž ruská vojska opustila zemi. Kompromis obnovil předchozí status quo. Čečensko se dál považovalo za nezávislý stát, Rusko jej uznávalo jen jako subjekt federace. Neobvyklý stav právního dualismu se měl vyřešit do konce roku 2001. Země se však ocitla v rukou spleti čečenských vůdců (Dudajev zabit ruským raketovým útokem), zbavených brzd proruské opozice. Ti se se zahraniční pomocí vydali cestou islamizace společnosti (zavedení šaríje, vlastních pasů, příprava samostatné měny nahar, kroky k vyhlášení islámského státu) a usilovali o mezinárodní uznání Čečenské republiky Ičkerie. To učinila jedině vláda Talibanu v Afghánistánu v lednu 2000. V letech plných střetů mezi čečenskými složkami s výrazným rodovým a klanovým pozadím se hroutil zbytek ekonomiky a definitivně se rozložila infrastruktura státu, který přestal plnit své závazky vůči občanům. Ani ruská strana podmínky mírové dohody z května 1997 neplnila mj. tím, že neposkytla prakticky žádné prostředky na obnovu hospodářství zničeného asi z 80 %.

Garnitura umírněného čečenského prezidenta A. Maschadova fakticky zemi nekontrolovala. Pod vlivem islámských extrémistů ze zahraničí (vahábité, al - Kajdá aj.) se zato radikalizovaly oddíly místních velitelů. Ty pod hesly svaté války za Čečensko napadaly a terorizovaly okolí (Bujnaksk, Armavir, Pjatigorsk, Vladikavkaz), a tak poskytly záminku k novému útoku ruských vojsk (2. čečenská válka) na podzim 1999. Armáda byla tentokrát úspěšná, tvrdě a rychle ovládla sídelní strukturu a boje dostaly charakter skomírajících gerilových (partyzánských) střetů. Radikálové už nemají občanům co nabídnout, v letech své vlády zklamali a trpící obyvatelstvo se raději smiřuje s proruskými realisty. Vstup Rusů místy dokonce podpořily oddíly odpůrců extremismu. Vzájemné násilnosti neustaly, ale prezident Putin obratně a úspěšně využívá slovníku boje proti terorismu. Západ čečenské separatisty vnímá, ale nepodporuje, spíše se živě zajímá o situaci z hlediska dodržování lidských práv.

Zemi spravuje proruská vláda v čele s premiérem Ramzanem Kadyrovem (syn zavražděného prezidenta). Má vlastní ozbrojené složky a může se spolehnout i na podporu čečenské filiálky strany Jednotné Rusko, vítěze voleb do místního dvoukomorového parlamentu v listopadu 2005. Ozbrojení a odhodlaní odpůrci režimu nezmizeli, ale slábnou. Na amnestii vyhlášenou v červenci 2006 reagovala část rebelů odchodem z hor a složením zbraní. V Čečensku mír nenastal, ale nebezpečí je na ústupu. Povstalci bojující za sebeurčení Čečenska přestávají být hlavním problémem ruské části Kavkazska, ale nedůvěra Čečenců vůči Putinovu Rusku dál ve skrytu doutná.