Jugoslávie byl stát existující v letech 1918 - 2003 na břehu Jaderského moře, s hlavním městem Bělehradem. Jednalo se o mnohonárodnostní stát jižních Slovanů.
| Kontinent: | Evropa |
| Zasažené území: | Balkánský poloostrov |
| Doba vzniku konfliktu: | Rok 1918 |
| Důvod konfliktu: | Občanské války, konflikt mezi národy odmítající federace |
| Odhad počtu obětí: | přes 1.7 milionu |
| Současný stav: | Podmíněný mír |
| 1918 | - | Vznik Jugoslávie |
| 1991 | - | Osamostatnění Slovinska, Chorvatska, Makedonie |
| 1992 | - | Vyhlášená samostatná republika Bosna a Hercegovina a v důsledku toho krutá občanská válka |
| 2003 | - | Osamostatnění Srbska a Černé Hory |
Balkánský poloostrov se ocitl na rozmezí dvou větví křesťanské civilizace - západoevropské katolické a východoevropské pravoslavné. Jeho převážně slovanské obyvatelstvo velice ovlivnily a ve vývoji zdržely orientální způsoby osmanských Turků na Balkáně, držitelů moci po několik století. Vznikla pestrá a v mnohém odlišná mozaika národů, které si svoje státy vybojovaly v 19. a 20. století. Jihoslovanský stát v roce 1918 zahrnul největší část Balkánu, ale trpěl sváry mezi Srby a Chorvaty. Za druhé světové války se boje vedly nejen proti okupantům, ale probíhaly také v rovině občanské války. Patřily k nejkrutějším v Evropě, připravily o život asi desetinu z 16 milionů obyvatel a zemi zpustošily. Jugoslávie se obnovila jako federativní celek šesti rovnopráných republik.
Dosavadní vývoj států na Balkáně probíhal rozdílně:
Okrajově položené, etnicky bezmála jednolité a Západu nejbližší Slovinsko se z Jugoslávie vymanilo víceméně bez potíží v roce 1991. Považuje se za kulturní, ekonomickou a civilizační součást Evropy, nikoli Balkánu. I díky tomu se bez problému země stala členem Evropské unie a Severoatlantické aliance (2004).
Chorvatsko leží na rozhraní střední Evropy a Balkánského poloostrova. Nejprve byla vyhlášena separátní Republika srbská Krajina (1991), ale poté v letech 1995 - 1998 byla opět území začleněna vojenskými operacemi do Chorvatska. Po vyhnání bezmála 400 tisíc Srbů se Chorvatsko stalo etnicky i nábožensky téměř stejnorodým.
Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost v březnu 1992, v této etapě rozpadu Jugoslávie jako poslední. Rozklad dospěl k občanské válce, nesmírně brutální, v Evropě od roku 1945 zdaleka nejničivější. Vlny krvavých střetů na proměnlivých frontách si vyžádaly na 100 - 200 tisíc obětí, zdevastovaly celé regiony a z domovů ohrožených nebo zasažených etnickými čistkami vyhnaly polovinu veškeré populace (své bydliště změnilo nedobrovolně asi 2,2 milionu osob.) Zásahem euroatlantických sil katastrofa skončila (1995), ale konflikt přetrval. Síly se zjitřenou myslí drží zbraně v klidu jen díky přítomnosti mírových sil Evropské unie. BaH není jednotná, je uznávaná OSN, ale nikolv vlastními občany.
Kosovo bylo součástí Srbska do roku 1990 v postavení jeho autonomní oblasti.Zemi od ukončení kruté války s etnickými čistkami a po stažení srbských sil v červnu 1999 spravují orgány OSN, chrání ji síly NATO, ale vládnou Albánci. Dlouhé panství osmanských Turků (1459 - 1912) ráz země zcela změnilo. Část obyvatel podlehla islamizaci, statisíce odešly po neúspěšných povstáních a uvolněný prostor postupně zaplňovali islámští Albánci. Po dobytí Kosova Srby a Černohorci (1912) se karta obrátila.Režim královské Jugoslávie albánkému elementu nepřál, nemluvě o usazování srbských kolonistů. Titův stát přiznal Kosovu autonomii (1945). Místní Albánci se povznesli hospodářsky i kulturně, nabyli na sebevědomí a síle. V letech 1953 - 1991 se jejich počet ztrojnásobil, zatímco ostatních ubylo. V předvečer rozpadu Jugoslávie se Kosovo začalo podobat doutnajícímu ohništi etnického a sociálního konfliktu. V roce 1990 jugoslávský režim vyhlásil autonomii. Albánci vyhlásily nezávislou republiku (uznávanou jen Albánci) o rok později. Srbské policii začala pomáhat armáda, zbraně získali i rebelové, demonstrace vystřídly ozbrojené bitky. Albánci se poučili z dění v BaH. Kosovské osvobozenecké armády měnil od podzimu 1997 zemi na bojiště plné zločinů z obou stran. V podmínkách blízké humanitární pohromě zasáhly síly NATO, které Kosovo po srbském stažení v červnu 1999 obsadily a jeho správu svěřily misi OSN. Albánci vyhnali hned zpočátku většinu zbývajících Srbů a Černohorců a část Romů (údajně asi 226 tisíc osob). Nealbánští obyvatelé albánských obcí přežívají v ubohém postavení občanů závislých na pomoci,kteří nemají práci ani svobodu pohybu. Zdržují se v těsných enklávách, z nichž se mohou vzdálit jen pod ochranou vojáků mezinárodních sil - a to ještě s rizikem. V březnu 2004 albánští extrémisté útočili na srbské komuty a kostely, zahynulo 19 lidí, na 600 utrpělo zranění, vypálené domy se počítají na stovky.
Makedonie vznikla až ve federativní Jugoslávii (1945). Makedonci tudíž rozpad federace nepodpořili, nezávislost vyhlásili až pod tlakem nezbytnosti v září 1991, plni obav z reakcí sousedů. Federaci sice opustila bez boje, v roce 2001 ale čelila separatistickým požadavkům albánské menšiny. Boje s povstalci pomohly ukončit až mírové operace NATO, jichž se zúčastnili i čeští vojáci. Albánci tak zasedli na místa v úřední i regionální správě, albánština se stala druhým úředním jazykem, od r. 2005 může albánská vlajka viset na úřadech obcí vedle makedonské. Albánci se domohli uznání za druhý státní národ.
Z rozpadajíci se federativní Jugoslávie zbyla v roce 1992 Svazová republika Jugoslávie omezená jen na Srbsko a Černou Horu. Po schválení ústavní charty vzniklo v r.2003 státní společenství nazvané Srbsko a Černá Hora a přijaté poté i za člena Rady Evropy. Volné soustátí typu Rakousko - Uhersko vydrželo díky odstředivým tendencím Černé Hory jen 3 roky. Ač je se Srbskem zcela spřízněna etnicky, stále nápadněji se odlišovala politicky. Černá Hora vyhlásila nezávislost 3. 6. 2006. Světové společenství ji přijalo bez rozpaků a nový stát byl přijat do OSN. Srbskou nezávislost odhlasoval 5. 6. 2006 parlament. Kdysi 6-ti členná Jugoslávská federace zmizela do posledního detailu.
V rámci jednotlivých států se opět liší:
Vláda se vypořádala s majetkovými nároky Italů vystěhovaných ze země a urovnala vztahy s Rakouskem. Jisté napětí přetrvává s Chorvatskem kvůli rozdělení vod v Piranském zálivu souvisejícím s rybolovnými právy a přístupem lodí do jediných Slovinských přístavů Koper a Piran. Obě strany podnikají právní kroky a uchylují se k schválnostem vůči rybářům.
Po smrti autoritativního prezidenta F. Tudjmana skončila éra vypjatého socialismu. Politická scéna se uspořádala do běžné normy evropské demokracie. Po dohasnutí válečných střetnutí se začal v Chorvatsku opět rozvíjet cestovní ruch, který je významným hospodářským odvětvím země. Vedení státu projevuje snahu o vyrovnání se zločiny "osvobozenecké války" a jejich některé pachatele vydala do rukou spravedlnosti.
BaH je nejkomplikovanější státním útvarem v Evropě, fakticky konfederací. Na nebezpečnost dbá 7 tisíc vojáků evropských sil EUROFOR z 33 zemí světa. Uchází se o přijetí do EU a NATO. Náročná poválečná obnova a přechod na tržní ekonomiku probíhá zvolna, zejména v srbské části. Hospodářský růst setrvává na nevalné úrovni, daří se předimenzované státní byrokracii. Daří se šedé ekonomice, v níž se uplatňují prvky kriminality. Panuje vysoká nezaměstnanost, silně zadlužený stát je i proto závislý na cizí pomoci.
Ve Vídni probíhají od února 2006 jednání o osudu země, na nichž albánští a srbští vyjednavači setrvávají na zcela protichůdných stanoviscích. Albánci žádají plnohodnotnou samostatnost, Bělehrad slibuje co nejširší autonomii v rámci srbského státu. Dohody o statusu Kosova mělo být dosaženo do konce r. 2006, což se nestalo a Albánci hrozí jednostrannými kroky.Mezinárodní společenství je však obezřetné. Kosovský venkov hospodaří na úrovni samozásobení, ekonomika jako celek funguje jen velice omezeně, ale pokračuje výstavba a životní úroveň se zvyšuje. (Díky příjmům od spoluobčanů v cizině a z pašování drog a nelegálních aktivit) Počet obyvatel bydlících v Kosovu se velmi zhruba odhaduje na 2,2 milionu obyvatel. Pro rok 2003 se uvádí, že 88% obyvatel tvoří Albánci, 7% Srbové a 5% jiných. Stav státoprávně neujasněného postavení Kosova trvá. Vládnou skličující poměry, jen se o nich méně mluví.Plán dalšího politického vývoje země předpokládá, že Kosovo se může ucházet o členství v mezinárodních organizacích. V zemi setrvávají síli KFOR a na realizaci plánů budou dohlížet představitelé EU.Termín nezávislosti se neuvádí, text výslovně hovoří o "mezinárodně kontrolované státnosti Kosova".Země tak vykročí na cestu k samostatnosti pod mezinárodním dohledem.
Současný stát zabírá necelou polovinu původní Makedonie.Zaujímá vůči okolním státům spíše obrannou pozici. V roce 2005 získala status kandidátské země EU a vadatně čerpá z jejích zdrojů. Přesto zůstává jedním z potenciálně nebezpečných ohnisek napětí v Evropě.
Srbsko se cítí pokořeno a odmrštěno, pyká za neblahé činy, které však konali i jiní. Budoucnost země se jeví jako nejistá.Ekonomika je slabá, zaostalost je zřejmá na první pohled.
Označuje se za multietnickou a multiregionální zemi. Občané se dělí především na nepříliš početně odlišnou černohorskou a srbskou národnostní složku, nábožensky převažují pravoslavní a doplňují je muslimové. Pro budoucnost země je důležitý postoj nepříliš početné albánské menšiny a možnými tendencemi ke spojení celého národa Albánců do jednoho státu.
Budoucí vývoj Balkánských států, zvláště těch z bývalé Jugoslávie, si dnes netroufám odhadovat. Některým zemím, jako například Slovinsku a Chorvatsku se podařilo své vnitřní i mezinárodní spory utlumit natolik, že dnes obě země pomalu ale jistě začínají prosperovat díky turistickému ruchu. Nejvíce otazníků se ale vznáší nad situací v Kosovu, kde je nenávist tamních srbských a albánských komunit už nadlouho zakořeněná.
Autor: Lucie Krchová, 2.C, 2011
Aktualizace: Tomáš Bareš, 2.D, 2013