Blízký a Střední východ
| Kontinent: | Asie |
| Zasažené území: | Blízký a Střední východ |
| Doba vzniku konfliktu: | 1977 |
| Důvod konfliktu: | různorodá opozice proti zkorumpovanému a světskému režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího |
| Odhad počtu obětí: | není uvedeno |
| Současný stav: | nastolení vlády islámských šiítských fundamentalistů |
| 1977 | - | Vypukla první studentská demonstrace |
| 1978 | - | Začala revoluce |
| 2.10.1981 | - | Nový prezident- Alí Chameneí |
| 1980 | - | Konec revoluce |
| 1980-1988 | - | Válka s Írákem |
Mezi lety 1941–1979, kdy v Íránu autokraticky vládl šáh Muhammad Rezá Pahlaví, probíhaly snahy o uskutečnění některých světských a liberálních reforem při zachování moci šáha. Příkladem toho bylo přiznání volebního práva ženám v roce 1963. Špatná hospodářská situace a policejní praktiky režimu způsobily od šedesátých let vzrůst opozičních nálad mezi obyvatelstvem, které se plně rozvinuly v letech sedmdesátých. Hlavní jednotící figurou šáhových odpůrců se stal šíitský duchovní ájatolláh Rúholláh Chomejní, jehož režim nejprve uvěznil a později vyhostil ze země. Všeobecně respektovaný Chomejní vypracoval v exilu doktrínu o "nadvládě teologa", později aplikovanou při přeměně státu na teokracii. Do té doby v Íránu převažovala představa, že šíitské duchovenstvo by nemělo zasahovat do politických záležitostí, jež jsou doménou vlády.
Chomejního názory na uspořádání státu byly knižně zveřejněny v roce 1970 a současně se vláda dopustila několika neuvážených kroků, které podryly její důvěryhodnost (např. grandiózní a nákladné oslavy 2500 let trvání monarchie či zavedení světského kalendáře místo dosavadního počítání let od hidžry). Také praktiky tajné policie SAVAK vyvolávaly stále větší rozhořčení obyvatel – v žalářích po celé zemi se nacházelo minimálně 2500 politických vězňů a výjimkou nebylo ani mučení.
Na podzim roku 1977 propukly první studentské demonstrace, které se rozšířily následujícího roku do ulic celého Teheránu. Hlavním požadavkem opozice, vnitřně velmi heterogenní, od levicových aktivistů až po náboženské fundamentalisty, byla rezignace šáha, propuštění politických vězňů a návrat Rúholláha Chomejního z pařížského exilu. Stále větší tlak na vládu, spojený se vzrůstajícím počtem obětí pouličních protestů, vedl 16. ledna 1979 k šáhově odletu do Spojených států a příjezdem Chomejního do Teheránu 1. února 1979. Chomejní se spolu s radou šíitského duchovenstva stal de facto neomezeným vládcem země, obratně eliminoval opozici z řad levice a prosadil referendum o proklamaci islámské republiky, jejímž prvním prezidentem byl zvolen umírněný intelektuál Abú al-Hasan Baní Sadr.
Mezi státní mocí reprezentovanou Baní Sadrem a fundamentalisty se však postupem doby množily incidenty a v červnu 1981 dal Chomejní příkaz k Sadrově zatčení – tomu se ale podařilo uniknout do Francie. Na tuto událost navázaly popravy prezidentových přívrženců. Za nástupce Baní Sadra byl zvolen do čela státu Muhammad Alí Radžáí, který byl takřka okamžitě zabit při pumovém atentátu. Dne 2. října 1981 došlo k nové volbě prezidenta a tentokrát se jím stal loajální Chomejního žák Alí Chameneí, který byl v podstatě loutkovým prezidentem, protože skutečnou mocí disponoval ájatolláh Chomejní. Průběh osmdesátých let jasně ukázal odklon od dřívější šáhovy světské prozápadní politiky. Oficiální íránskou ideologií se stal šíitský islám fundamentalistického charakteru. Důkazem toho byl například návrat k nerovnoprávnému postavení žen, tedy stavu před rokem 1963. Konstantou zahraniční politiky Íránu bylo nepřátelství vůči Spojeným státům (viz Americká rukojmí v Íránu) a vedle toho došlo ke značnému ochlazení vztahů se sousedními sunnitskými zeměmi, což vyvrcholilo irácko-íránskou válkou.Nastolený konzervativní směr íránské politiky pokračuje do současnosti. Írán je Spojenými státy obviňován z podpory mezinárodního terorismu a extremistických hnutí.
Po vítězství islámské revoluce (1979) se Írán transformoval podle šíitského modelu teokratického státu. Dodnes se považuje za předvoj obrodného hnuti v muslimském světě, v němž se snaží prosadit duchovně i mocensky. Írán má postavení regionální mocnosti. Obhájil je ve velklém střetu s Irákem (1980-1988) a jeho geopolitickou váhu významně posílil rozpad muslimského svazu (1991). Za prolomenou "železnou oponou" na severní hranici vznikla trojice nevýznamných sousedů, přičemž pro postsovětské středoasijské republiky se Irán stal alternativou jejich spojení se světem. Ostatně záhy bylo otevřeno železnični spojeni s Turkmenistánem (Mašhad-Tedžen, 1995), ale ropovod z Ázerbájdžánu k břehům Středomoří (2006) se íránskému území vyhnul. Zklamání z působení ve středoasíjském prostoru vrátíly teheránský režim k přednostnímu zájmu o oblast Perského zálivu jako sféře arabsko-perského soupeření. Jde o tradiční ohnisko napětí první kategorie, rozšířené zásahem USA a jejich spojenců v Iráku (2003). Spojeně státy, symbol nepřítele perských šíitů, stanuly přímo na íránské pozemní hranici, podobně jako předtím v Afghánistánu (2001). Irán se cítí ohrožen, ale může počítat i s faktem, že Američany organizovaná demokratizace Iráku přivádí k moci šiitskou většinu, sice arabskou, ale tíhnoucí spíše ke svým íránským souvěrcům.
Tuto zemi převzal Šáh v roce 1941 a o 38 let později, když musel odjet, zanechal zemi, které chybělo jenom několik let, aby doběhla moderní západní země. Velká většina infrastruktury, jež nyní v íránu existuje jsou pozůstatky z Šáhovy vlády, jestli nebyly zničeny během války s Irákem. V 50. letech se Šáh začal vymaňovat zpod kontroly zahraničních zemí. R. 1953 vláda pod vedením Muhammada Mossadeqa znárodnil veškerý ropní průmysl, čím si poprvé popudil proti sobě velké mezinárodní koncerny, hlavně Británii. Ta přesvědčila USA o nutnosti zákroku a tak byl Mossadeq sesazen s pomocí CIA. Sesazeni Mossadeqa bylo nutné, protože se začal chovat diktátorsky a z ekonomických důvodů bylo nutné stabilizovat mezinárodní situaci a trh s ropou, proto se Šáh musel s Brity domluvit na rozumné ceně. Revolucionáři ho pak obvinili z toho, že promrhal národní nerostné bohatství co samozřejmě nebyla pravda, právě naopak. V 60. letech začal Šáh svou tzv. Bílou revoluci, bílou, protože měla proběhnout bez krveprolití. Prvním bodem byla pozemková reforma, která mu udělala ještě více nepřátel. Omezil pozemkové vlastnictví jednotlivců a půdu, která tato omezení překračovala, vykupoval. Protože chtěl jít příkladem, svou vlastní půdu převedl do státního fondu jako první ale moc následovatelů neměl, narazil na tvrdý odpor. Velká část půdy rovněž patřila duchovním, co je velice rozlítilo. To byla první velká rána pro ně. Druhým krokem bylo školství a zdravotnictví. Šáh společně s manželkou Farah vypracoval plány pro rozvoj a pro děti a mládež, zavedli povinnou školní docházku pro chlapce i dívky a po celé zemi vyslali lidi z tzv. "armády vzdělání" a "armády hygieny": mladí studenti a absolventi jezdili po zemi a vyučovali i v nejzapadlejších vesnicích. Učili nejenom děti ale i dospělé a starší lidi, kteří do té doby neměli přístup ke vzdělání. Úroveň gramotnosti se za deset let posunula z 10 asi na 70%. I dnes je Írán jednou z nejvzdělanějších zemí na Blízkém a Středním Východě. Zlepšila se zdravotnická péče, klesla dětská úmrtnost, lidé se obeznámili s plánovaným rodičovstvím. Rovněž byly zavedeny zákony, které emancipovali ženy zpod nadvlády všemocné rodiny a manžela, mohly studovat, pracovat v jakékoliv sféře společenského života včetně armády a posledním krokem bylo zavedení volebního práva.
Teď se v současné době Šáhovy vlády, když byly věznice otevřeny, bylo tam dohromady asi 3100 politických vězňů. Kolik jich je dnes to nikdo neví, ale bude to několikanásobně vyšší číslo + počty odpůrců popravených nebo zavražděných bez soudu hned po revoluci a dodnes. Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech.
Autor: Jana Martínková, 2.C, 2011
Aktualizace: Michaela Baborová, 2.D, 2013