| Prameniště | na severním svahu Aichelbergu ve výšce 980 m n. m. 2 km od české hranice a 1,5 km od obce Karlstift |
|---|---|
| Konec toku | Za Breitensee se Lainsitz definitivně dostává na české území a mění se tak v Lužnici |
Od pramene na severním svahu Aichelbergu teče řeka nejprve západoseverozápadně přímo k hranici České republiky. Jakmile ji nedaleko Pohoří na Šumavě překoná, přijímá svůj první přítok vytékající z nepravého pramene Lužnice.
Pozn.: Jelikož příležitostný hraniční přechod Pohoří na Šumavě – Stadlberg býval otevřený jen několik málo dnů v roce, zůstával necelé 2 km od něj ležící skutečný pramen Lužnice pro české turisty těžce dostupným až do vstupu ČR do schengenského prostoru. A tak byl alespoň pramen prvního českého přítoku Lužnice označen za její český pramen. Do stávající podoby byl upraven v roce 2004. Nachází se cca 50 m od hraničního přechodu.
U soutoku s prvním českým přítokem se řeka stáčí k severu, protéká Kapelníkovým rybníkem (Kapelungem) a po českém území sleduje státní hranici až k bývalým Stříbrným Hutím, kde se dočasně vrací zpět do Rakouska a protéká Vitorazskem až za Breitensee, kde před Krabonošem definitivně přechází na české území a mění se v Lužnici.
První rakouské sídlo na řece pod Stříbrnými Hutěmi je Joachimstal, na jehož první dům - hájovnu ve stráni nad údolím řeky tvořící nejzápadnější části Joachimstalu - lze dohlednout až z Čech.
Do prosince 2007 pro nás téměř nedostupné místo nyní nabízí pohled do údolí, v němž se Lužnice opět mění v Lainsitz a odklání se od státní hranice do rakouského vnitrozemí.
Další průběh řeky zalesněným dnem údolí můžeme sledovat průhledy ze silničky jdoucí od hájovny na východ směrem na Fischbach a Angelbach. Na téměř dvou km při tom míjíme mnohdy již opuštěné, roztroušené pozůstatky Joachimstalu. V jeho nejvýchodnější části bývala pila.
Za východním koncem Joachimstalu tok řeky podchází pod mostem silničky na Fischbach na severovýchod a lesním svahem, kde Lainsitz naposled připomíná horskou říčku, směřuje do údolí k bývalé železárně.
Pod bývalou železárnou se řeka vynoří z lesa, kterým protékala jako pěkná horská říčka, aby se vzápětí na loukách náhle změnila v něco připomínající spíše větší strouhu nebo malý potůček.
Směřuje údolím stále dál na východ, přečemž je většina říční vody odkloněna na dlouhý náhon k mlýnu stojícímu na jihozápadním okraji obce Harmanschlag, kterou most přes Lužnici spojuje s Angelbachem.
Tok řeky meandrující zarostlým údolím pokračuje až k papírně (Papiermühle), ve které si především umělci dodnes mohou vyráběr ruční papír přesně tak, aby vyhovoval jejich záměrům.
O kilometr dále po proudu, stále východním směrem stojí mlýn zvaný Böhmmühle.
Po dalším kilometru opuštěné údolí končí a řeka se dostává do obydlené krajiny. Prvni obcí je Steinbach, po něm následují Unterlainsitz a Oberlainsitz.
Větší obcí na Lainsitzu je Sankt Martin s původně románským farním kostelem svatého Martina bakorně přestavěným v roce 1743. Na mostě je pomník Josefa Wandla.
Pod Sankt Martinem lemuje břehy řeky řada obcí - Roßbruck, Schöllbüchl, Anger a Langfeld -, které plynule přecházejí jedna v druhou a tvoří tak téměř souvislou linii zástavby.
Za Langfeldem se přes Lainsitz klene most silnice první třídy z Weitry do Bad Grosspertholzu, načež řeka vstupuje do zalesněného údolí Gabrielental, kde zleva přijímá vody Wultschaubachu a stáčí se na východ přímo do Weitry.
Weitra (česky Vitoraz) je správním centrem celé oblasti Vitorazska, kterým řeka na rakouském území protéká. Až do rozvoje Gmündu byla též největším rakouským sídlem na Lainsitzu.
Ještě ve Weitře obrací řeka svůj tok opět k severu. Kolem obcí Tiefenbach, Unterbrühl a Oberbrühl se dostává k nejstaršímu rakouskému sídlu na ležícímu na jejích březích. Na obou, poněvadž zde tvoří přirozenou hranici oddělující obě části dvojměstí Unserfrau - Altweitra, které je zároveň nejstarším doleženým osídlením v celém Vitorazsku.
Zajímavostí je, že Altweitra prvně doložená roku 1185 má pravděpodobně slovanský původ již z 9. století, což dokazuje nález pozůstatků hradiště Vitoraz historicky doloženého roku 857.
Hlavní pozoruhodností Altweitry je románský kostel sv. Petra a Pavla založený před rokem 1190 a za ním stojící novogotická hrobka Fürstenbergů z roku 1843.
Název druhé části dvojměstí odkazuje na Unserfrau am Sande - dřevěnou sošku Panny Marie údajně nalezenou na břehu řeky po povodni. Z toho důvodu byla ve 12. století vybudována nejprve do současnosti dochovaná románské kaple a vedle ní pak ve 13. století románský kostel Narození Panny Marie.
Za Unserfrau-Altweitrou řeku kopíruje úzkorozchodná železniční trať. Vpravo od ní vede lesní cesta vedoucí na západní okraj obce Eichberg nedaleko mostu na Unterlehmbach. Nabízí zajímavé výhledy na tok Lužnice i na železničku. V polovině cesty byla postavena zajímavá lesní kaplička. Tato část toku je jinak rušena lidskou přítomností jen minimálně.
U mostu na Unterlehmbach se řeka stáčí k východoseverovýchodu a pozvolna se blíží k česko-rakouské hranici, přičemž protéká osílednou, zemědělsky silně využívanou krajinou mezi obcemi Eichberg, Schöberleiten, Wielands a Dietmanns až k Ehrdorfu, kde je lemována lesnatým pásem a začíná tvořit státní hranici tím, že odděluje Gmünd od jeho bývalého předměstí Českých Velenic, které se staly součástí Československa teprve na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye z 10. září 1919.
Gmünd vznikl na soutoku Lainsitzu s Braunaubachem již ve 12. století, poprvé je zmiňován v roce 1256. Za pozornost stojí původně románský kostel sv. Štěpána z 12. století goticky přestavěný o dvě století později, hrad doložený již roku 1217 a gomy se sgrafity na hlavním náměstí.
České Velenice (dříve Unterwielands) byly již před připojením k České republice nazývány Český Cmunt. Vznikly spojením obcí Dolní Velenice, Česká Cejle a Josefsko poblíž původního nádraží Gmündu, které tvořilo významný železniční uzel, s nímž byly spojeny rozsáhlé železniční dílny. Zajímavý je kostel sv. Anežky České z roku 1935.
Za Gmündem se řeka opět trochu odpoutává od státní hranice a naposled prochází Rakouskem. Pod přírodním parkem Blockheide se na jejím břehu rozkládá obec Großeibenstein, která je hlavním východištěm do zmíněného parku. Z rozhledny v parku je možné přehlédnout mj. i část údolí Lužnice, které je od Gmündu až po státní hranici za Breitensee prohlášeno přírodní rezervací Lainsitzau – jedinou chráněnou částí Lužnice v Rakousku.
Oblastí mokřin pod Kleineibensteinem se Lužnice dostává k poslední obci na rakouském území – Breitensee. Na hlavní silnici z Gmündu na Neunagelberg je nedaleko jihovýchodního okraje obce most přes Lužnici, ze kterého je vidět na obě strany do jejího údolí.
Mezi Breitensee a Krabonošem řeka mnoha meandry opouští Rakousko, čímž se Lainsitz definitivně mění v Lužnici.
Při zpracování stránky byly použity následující podklady:
Richard Černý, 2012