Dne 16. března 1940 roznesla se ráno po Táboře zpráva, že večer před tím povodeň a ledy lávku strhly. Značně k tomu přispěla vymoženost doby, totiž weekendové chaty. Asi 200 až 300 kroků nad naší lávkou byly na pravém břehu Lužnice postaveny dvě takové chaty. Vysoká voda utrhla je s jejich místa a zanesla je k lávce, kde se zachytily o železnou konstrukci. Tam stály. Za chatami hromadilo se dříví povodní připlavené, zachytilo se tu i několik velkých statných stromů urvaných ze břehů, a vše to konečně - jak očití svědkové líčili - vlastně smetlo lávku s pilířů do rozvodněné Lužnice.

První naší myšlénkou bylo: "Novou lávku nyní - za vlády Němců - již nepostavíme. Kde bychom na to vzali peníze".

Jen z povinnosti přihlásili jsme k Živelnímu fondu zemského úřadu škodu ve výši 110 tisíc korun. Počítali jsme však s náhradou jen nepatrnou, která jistě zdaleka by nestačila na postavení lávky - již třetí. Mezitím došlo vyzvání okresního úřadu v Táboře, aby odbor do určité lhůty odstranil z řeky železné součástky spadlé lávky, aby tyto nepřekážely voroplavbě. Za to zaplatil odbor přes 5000 korun. Železo to snažili jsme se pak veřejně prodati, ale to zase nám nedovolil okresní úřad s upozorněním, že obchod železem za války dle nařízení Němců není volný. Se stavbou nové - třetí - lávky jsme však vůbec nepočítali. Když však jednotlivci sami bez vyzvání začali posílati odboru peněžité dary na obnovu lávky, a hlavně, když v době poměrně krátké zemský úřad nám oznámil, že na obnovu lávky poskytne podporu 110.000 Kčs, vjela do nás zase naše dřívější energie a podnikavost, a my začali.

Z Prahy přizván táborský rodák Ing. Dr. Štěpán Ješ, aby nám poradil, na kterém místě bylo by výhodné třetí lávku postaviti, a hlavně, co asi by stála lávka ze železobetonu o jediném oblouku vyčnívajícím vysoko nad vodou. Jeho posudek vyzněl pro totéž místo, kde stály lávky prvá a druhá, a výši nákladu odhadl nezávazně přibližně na 180 až 190.000 korun. Řekli jsme si, že takových nedostávajících se 60 až 70 tisíc korun bychom snad si mohli opatřiti, a u p. inženýra objednali jsme urychlené vypracování plánů a rozpočtu na třetí lávku. Plány stály 3.862 Kčs. Dle nich vypsáno omezené ofertní řízení, k němuž přizvány 4 pražské firmy zabývající se stavbami železobetonových mostů. Současně jsme podali žádost o řízení vodoprávní š prosbou, aby bylo co nejvíce urychleno, a ministerstvo obchodu jsme požádali, aby nám povolilo přelíti naše železo z druhé lávky na potřebné železo betonářské. (Z 80 q starého železa bylo 60 q prutů, tedy množství postačující.) Pomocí vlivných přátel dostalo se nám tohoto povolení v době 10 dnů. Pak jsme železo honem vozili na dráhu, naložili na vagón a poslali do slévárny do Pecek na dráze.

Mezitím se konala v Táboře jednu neděli pouliční sbírka ve prospěch postavení nové lávky, nájemce Harrachovy besídky p. Práger uspořádal za tím účelem v neděli odpoledne koncert a rozličné podniky jiné. Tato akce vynesla celkem 18.000 Kčs, k nimž pak přišly další podpory od města, okresu, spořitelny, záložny, autoklubu, pivovaru, Národohospodářského sboru jihočeského, Národ, souručenství, Stavebniny, fy Pán, fy Nolč a jiných příznivců naší věci.

Slévárnu jsme ustavičně bombardovali dopisy, aby si pospíšila. Vyhověla nám jak jen mohla. Přetavení železa na betonářské,, doprava tam i zpět nás stály skoro 12.000 Kčs. Jak to bylo dobré, že okresní úřad nedovolil nám železo prodati z volné ruky. Kdybychom je byli neměli, jistě bychom lávky neobnovili, poněvadž Němci za války nebyli by nám povolili nákup 60 q betonářského železa.

Mezitím proběhla lhůta ofertního řízení. Nejlacinější se ukázala nabídka fy Dr. Brázdil a Ing. Ješ ve výši 207.800 Kčs. Této firmě byla také stavba lávky zadána. V této době měli jsme na úhradu stavby celkem jen 139.000 Kčs. Scházelo nám tedy na 70 tisíc. Při tom, jako rozumní hospodáři, byli jsme si dobře vědomi, že ofertní číslice není definitivní, že určitě se vyskytnou nějaké vícepráce a výlohy, s nimiž nebylo možno počítati, a které náklad značně zvýší. V tomto očekávání jsme se nezklamali. Proto jsme sháněli peníze další. Na radu inž. Ješe vyprosili jsme od města Tábora a od velkostatkáře p. Vodňanského z Dražiček všechno dříví potřebné na vydřevnění t. zv. skruže mimo prkna. Za dřívějších dob bylo by nám jistě velmi účinně vypomohlo i panství v Chýnově. To však bylo nyní v německé správě a nedalo ani metr dřeva. Pomoc města a p. Vodňanského byla vydatná, ovšem nestačila. Obrátili jsme se proto na pražské přátele, zejména na pana řed. Bohumila Lederera, dobrého přítele našeho předsedy. Přišla rychle odpověď "podejte žádost na ministerstvo veř. prací - dostanete". Druhého dne již žádost letěla do Prahy. Odpověď byla velmi příznivá. Slibovala nám 90% nákladů, nejvýše však 99.000 korun. Tato odpověď nás tak růžově naladila, že jsme mysleli, že máme celý náklad krytý. Ale přepočítali jsme se, neboť nečekaných výloh bylo mnoho.

Hned při kopání základů jsme se o tom přesvědčili. Kdežto na pravém břehu řeky ukázala se sonda správnou, našla se zde skutečně pevná souvislá skála, o níž se základy lávky mohly opříti, na levém břehu přišlo se jen na veliké balvany kamene, které ale jen volně ležely na sobě a vedle sebe. Pevné, souvislé skály v těchto místech nebylo. Bylo nutno kopati několik metrů po proudu základy nové. Tam teprve přišlo se na pevnou souvislou skálu, o kterou základy lávky se mohly opříti.

Jen byly dány základy a tím i přesné místo budoucí lávky, začalo se s vydřevováním skruže. Všechny práce prováděly se pokud možno rychle, neboť betonářské práce musely býti - pokud jde o vlastní oblouk lávky - hotovy do zimních mrazů, které zde na Táborsku začínají kolem prvního prosince. Kdyby se bylo nepodařilo do počátku mrazů mostní oblouk vybetonovati, bylo by bývalo nutno strhnouti dřevěnou skruž a s ní ovsem i nedokončený oblouk lávky, neboť dřevo skruže nesmělo zůstati přes zimu v řece., Zaplňovalo totiž řeku tak, že jarní odchod ledu zcela znemožňovalo, a bylo by při odchodu ledů došlo k neštěstí. Po odchodu ledu bylo by bývalo nutno začíti znovu s vydřevováním skruže a s betonováním. Náklady s tím spojené nedovedli jsme si vůbec představiti.

Když dřevěná skruž se dokončovala a mělo se započíti s betonářskými pracemi, vyskytla se nová nepředvídaná obtíž. Cement zakoupený v Berouně měla firma Brázdil a Ješ dopraviti na místo stavby po dráze. Než to nebylo možno, neboť Němci několik dní před tím zakázali na drahách přistavovati vagóny - leda jen k účelům vojenským. Ing. Ješ měl sice v Praze autodopravce, jenž byl ochoten dopraviti cement nákladními auty z Berouna na místo stavby, ale neměl v tom čase žádný benzín. Měl jej dostati v několika dnech. A počátek prosince a s ním i mrazíky se blížil. Na štěstí dva dny před tím, než betonářské práce měly začíti, dověděl se předseda odboru, že dvě městská nákladní auta povezou zítra do Prahy nějaké věci a zpět že pojedou prázdná Obrátil se na městský úřad a úřad nařídil šoférům, aby s oběma prázdnými auty zajeli do Berouna a přivezli cementu, kolik jim bude možno naložiti. Touto cestou dostali jsme sem přes 50 q cementu a s betonářskými pracemi bylo možno začíti včas. Nebýti toho, bylo by došlo ke zdržení o 4 dny a to by bylo bývalo osudné. Autodopravce z Prahy přivezl další cement teprve za 4 dny, po které jinak práce by byly stály. Takto ale mohlo vše jíti podle programu. Začátkem prosince, již za slabých nočních a ranních mrazíků, které však betonování nevadily, se práce dokončovaly. Nevím již, kterého prosince to bylo, stáli jsme s místopředsedou a jednatelem u lávky a přihlíželi jsme, jak betonování železobetonové skruže se dokončuje. Lidé pracovali přes čas, aby obě půle skruže spojili a pak papírem a prkny chránili před nočním mrazem. Byl mrazík asi půl druhého stupně. Již se hodně sešeřilo, když práce byla dokončena. Po cestě domů jsme si libovali, že nejhlavnější práci podařilo se nám včas dokončiti. Radost naše byla však mnohonásobná ráno, když jsme se probudili a zjistili, že venku je plných deset stupňů nárazu, tedy takový mráz, že při něm na betonování nebylo ani pomýšlení. Těch 7000 Kčs, které jsme museli mimo rozpočet zaplatiti za dopravu cementu do Tábora nákladními auty, se nám přece vyplatilo. Na jaře se dodělala ostatní práce tak, že v květnu 1941 mohli jsme novou, krásnou a všeobecně se líbící lávku přes Lužnici odevzdati veřejnosti.

To prosincové dokončení skruže neznamenalo však ještě, že jsme byli zbaveni všech starostí, zejména pak starostí o peníze. Ukázalo se, že peněz máme stále málo, neboť k vůli zabezpečení lávky bylo nutno uvésti do pořádku i oba břehy před lávkou, zejména pak břeh levý, kam se stáčí proud, a kam vždy vede silný nápor ledu. Museli jsme se znovu obrátiti na pražské známé a přátele, a ti zase pomohli. Lávka s úpravou břehů a cestiček k lávce vyžádala si celkem nákladu 287.000 Kčs, které jsme také do haléře zaplatili. Tím však výdaje odboru na lávku nekončily. Zábradlí lávky bylo možno natříti jen válečnými barvami. Ty byly tik trvalé, že nátěr provedený podnikatelem v r. 1941 vydržel jen do r, 1944, kdy jsme nákladem 640 Kčs natřeli zábradlí nově, a to šedě. Tento válečný materiál byl však ještě horší. Vydržel jen do r. 1947, kdy jsme nákladem 1500 Kčs opatřili nátěr nový.

Kdyby se nám nebylo podařilo postaviti lávku s velikým spěchem tak, jak jsme ji postavili, tu podle zkušeností získaných r. 1941 nebyli bychom ji dokončili vůbec. Němci nebyli by nám přidělili ani potřebný materiál (cement, železo) ani pracovníky. Tak to se stavbami praktikovali. Vždyť ku př. ty poslední práce - úprava břehů a cest - prováděl stavitel bez schválení, ba i bez vědomí Němců. Dělníky měl přihlášeny na jinou stavbu a na vlastní nebezpečí je přidělil na dokončení prací u lávky. Tam dole v lesích se to schovalo.

Touto lávkou darovali jsme Táboru a jeho okolí ten nejcennější dar v důvěře, že tentokráte bude sloužiti veřejnosti dlouhá léta.