Stezka Tábor - Příběnice

Popis stezky

Hledáte-li průvodce současnou stezkou do Příběnic, stáhněte si její popis ve formátu PDF (2.5 MB), který byl v dubnu 2008 vydán tiskem.

Tato stránka je vědována historii stezky od roku 1895, kterou v popisu stezky nenajdete.

Zákaz vjezdu cyklistů

Pohyb cyklistů po stezce je zákázan. Zejména pak v úseku lávka u Harrachovky - Příběnické podhradí

Budování stezky do Příběnic

První přístupovou cestu do Příběnic vyznačil KČT Tábor již v roce svého založení, tedy v roce 1893. Vedla přes les Pintovka, Vlčí důl, Hnojnou Lhotku a Dražičky, v současnosti tuto trasu s drobnými úpravami sleduje ŽTZ z Tábora do Příběnic. Ještě v témže roce však odbor pojal záměr upravit a zpřístupnit cestu do Příběnic údolím Lužnice podél jejího levého břehu.

O náročnosti realizace tohoto záměru nejlépe svědčí citát z brožury vydané ke 30. výročí založení táborského odboru KČT (prosinec 1922):

Těžce bylo pociťováno, že překrásné údolí řeky Lužnice pod Táborem až do Příběnic je skoro nepřístupné. Byla tedy nasnadě myšlenka, aby byla po levé straně řeky zřízena tam cesta, kterou by nádherné partie údolí lužnického byly světu takřka objeveny. Po myšlence následoval pak hned čin. Odbor zajistiv si souhlas vlastníků půdy, kudy cesta měla vésti, totiž městské obce táborské a velkostatkáře Harracha, dal se čile do práce. Již roku 1895 vidíme tuto cestu před očima kus po kuse vznikati, za řízení J. Domečky, který, jak bude Ještě uvedeno, byl duší tohoto podniku. Dne 9. května 1895 konána k tomu cíli pochozí komise a již za 2 dny počala se práce. Do 28. června 1895 upraveno bylo celkem 1260 m a dne 17. července konána sem vycházka na shlédnutí vykonané práce. Na to dnem 19. července pokračováno v práci a zpracováno bylo celkem 2930 m cesty. Dne 28. září byla sem opětná vycházka po zřízené cestě. Tím byla pro r. 1895 práce na této cestě ukončena. Práce ta byla leckde velice obtížná. Na mnohých místech byla v cestě až do vody skaliska, která zabraňovala další práci. Bylo nutno je prolámati a prostříleti, což šťastně vykonáno. Takových překážek čekalo na cestě ještě několik. Náklad na upravenou část cesty byl velmi značný, odbor takřka se jím zakrvácel přes dosti značnou subvenci ústředí, takže započalo hospodářství deficitní. Proto nebylo možno roku 1896 značnější měrou v práci pokračovati a to tím méně, když toho roku jarními velkými vodami a potom povodní ve dnech 1. - 9. května způsobeny na nově zřízené cestě značné škody. Péčí J. Domečky byly škody napraveny, a aby se odbor podobných poškození pro příště uvaroval, byla cesta leckde až o 1 metr zvýšena a terasována; rovněž poškozené kanálky a trativody byly opraveny. Bylo lze tudíž značnější měrou pokračovati v práci až roku 1897. Toho roku byla zpracována velmi obtížná část mezi mlýnem Matoušovským, nyní Kobrzkovým, a mlýnem Bredovým v délce 1820 m. Jaké překážky bylo tu překonati a jakého nákladu práce vyžadovala, nejlépe patrno z toho, že bylo nutno zříditi můstek přes Pustý potok 16 m dlouhý, 2 m široký a 4 m vysoký a můstek přes Studený potok 20 m dlouhý, 1 1 m široký a 1.80 m vysoký. Na tento náklad přispěl značně velkostatek Želečský tím, že věnoval naň všechno potřebné dříví. Dne 3. října 1897 pořádána sem vycházka po nově zřízené cestě až ke mlýnu Brédovu.

Cesta byla pak dokončena následujícího roku (1898), kdy byla upravena poslední trať v délce 1920 m. I v této části byla práce nadmíru obtížná, neboť bylo nutno překonávati velmi značné obtíže terrénu, kde příkré a vysoké skály sahaly až do řeky. Kde bylo lze, byly skály vylámány a vystříleny, kde to nebylo možno pro nepoměrný naklad, zřízeny byly terasovité přechody. Potůčky bylo nutno překlenouti lávkami a můstky, jinde opět zřizovati kanálky a trativody. Velkostatkář Harrach přispěl na dokončení cesty částkou 300 zl., rovněž ústředí klubu dalo odboru na cestu podporu. - Celkový náklad činil 2204 zl. 14 kr., peníz na tehdejší poměry a skrovné finanční síly odboru velice značný. To je patrno z toho, že celkový příjem za 6 let trvání odboru činil 2928 zl. 11 kr., vydání pak 3528 zl. 54 kr., takže lvi podíl z vydání, takřka dvě třetiny, vyžádala si tato cesta.

Cesta byla opatřena lavičkami a nazvána cestou Harrachovou na počest tehdejšího vlastníka větší části půdy, po níž cesta běží, který na její zřízení přispěl značným penízem i věnováním dříví. - Cesta byla slavnostně odevzdána veřejnosti 13. srpna 1899 za pátého sjezdu Klubu českých turistů, který konán byl v Táboře.

Největší zásluhy o zřízení cesty této získal si pokladník odboru Jan Domečka, který všechen svůj čas jí věnoval, po celé dny a týdny na ní meškal ani domů se nevraceje, který také nutná vydání zakládal. Za to již 5. května 1897 pořádán k jeho poctě večírek, ve valné hromadě roku 1897 vzdán mu dík a po dokončení cesty usneseno, aby na vhodném místě byl vryt případný nápis, což se také později (roku 1901) stalo.

Aby břehy řeky při cestě Harrachově ve Vlčím dolu byly upevněny, bylo tam již roku 1896 vysazeno 1600 vrbových sazenic, darovaných Drem. L. Vojtou. Na louce za Vlčím dolem bylo pak r. 1898 vysazeno 250 vrbových sazenic, louka za mlýnem Kvěchovým byla odvodněna a upravena.

Téhož roku (1898, 23. června) byly na cestě upevněny 3 zinkové tabulky s nápisem "Cesta Harrachova" a 3 ukazováky s označením "Příběnice". Při zříceninách příběnických byla roku 1900 zřízena a dne 29. července slavnostně otevřena turistická útulna, k jejímuž postavení dal odbor vlastníku popud. Tím vlastně teprve korunována byla snaha odboru, aby památné tyto zříceniny byly učiněny přístupnými široké veřejnosti, neboť bylo třeba, aby návštěvníci po delší cestě, která musí se sem z Tábora uraziti, nalezli tu občerstvení a po případě i útulek před nepřízní povětrnosti. Otevření útulny nazvané "U hradu příběnického", stalo se svátkem celého okolí; sešloť se tu na 1200 osob.

K uctění Jana Domečky, velezasloužilého pokladníka odboru, bylo, jak již zmíněno, při cestě do Příběnic postaveno "Domečkovo zátiší" a odevzdáno slavnostně veřejnosti dne 24. července 1901 za účasti přes 200 osob.

Originální plány domečkova zátiší

Originální plány Domečkova zátiší

Ve Vlčím dole postavena byla toho roku besídka, která byla slavnostně odevzdána veřejnosti dne 20. června 1901. Louka před besídkou upravena byla v malý sádek a ozdobena letními květinami. Umístěno tu několik laviček. Tím byly práce se zřízením cesty spojené v celku ukončeny. Arci bylo třeba stálých oprav, jak bude ještě zmíněno.

A skutečně. V průběhu let si příběnická stezka vyžádala mnohé opravy. Tu menší, tu rozsahu v pravdě obrovského.

Citujme tedy poznovu z brožury vydané ke 30. výročí založení táborského odboru KČT (prosinec 1922):

Cesta příběnická utrpěla roku 1903 značně přívaly a bylo potřebí větších oprav; to se stalo hlavně roku 1904. Tehdy na několika místech v "Zátiší", u "Žabí" a "Srnčí" skály vystříleny v cestě kameny. V "Zátiší" upraveny schody, vysázeny stromky a připraveno místo pro ochrannou chatu, která byla zde také umístěna. Z cesty pod "Ivanem" odstraněny balvany, ve Vlčím dole cesta v délce 140 m úplně přeložena, upravena a okraje vysázeny lipami. U Harrachovy besídky vylámán kámen a pod skalním plateau upravena byla prostorná a vytarasená plocha k postavení stolů. Kolem pomníku Janského upraveny terasy, vysázeny mladé buky a okrasné byliny. Harrach zřídil u besídky ve Vlčím dolu lednici a přístěnek pro pohodlnější výčep. Za mlýnem Bredovým opraveny a z části i nově postaveny schody se skály. Obraz sv. Ivana městskou radou znovu postaven. Na cestě k Harrachově besídce postaveno 8 nových pohovek, 10 jiných sedadel na cestě do Příběnic opraveno. K převozu příběnickému postaven nový dřevěný sloup s tabulkami. Již r. 1903 vykonány na Harrachově besídce menší opravy a vysázeno tu něco květin. U "Srnčí" skály upraven potůček, u Domečkova zátiší navezeno prsti. "Žabí" a "Srnčí" skála a "Jelení skok" opatřeny pozinkovanými tabulkami.

Roku 1905 podniknuty jen menší opravy, jako zasklení chaty u Domečkova zátiší, kde vysazeny stromky.

Roku 1906 bylo opraveno jen značení cest a orientační tabulky. Značnější činnost v tomto oboru vykazuje rok 1907. (...) Cesta Harrachova byla toho roku velice poškozena živelní pohromou, která se nad náš kraj snesla dne 10. října. Byly hned podniknuty kroky, aby cesta byla opravena, což bylo provedeno průběhem příštího roku na popud odboru vlastníky pudy, totiž obcí táborskou a velkostatkáři Maškem a Vodňanským. Téhož roku (1908) opraveny také některé tabulky a značky, cesta u "Jelení skály" v Pintovce v délce 800 m byla nákladem J. Domečky vyvýšena.

A tak podobně šel život stezky rok za rokem. Postupně však doznala dvou velmi významných změn, které se sluší zmínit samostatně a obšírněji.

Se stezkou pak úzce souvisí i další zásadní změna v údolí Lužnice, byť do jejího průběhu přímo nezasahuje. Máme na mysli vznik lávky u Harrachovky, která se od roku 1920 klene přes Lužnici v místě bývalé Harrachovy besídky. Díky ní vznikl alternativní přístup z Tábora k Harrachově besídce přes klokotský klášter, což současně vytvořilo nádherný osmikilometrový výletní okruh od Kotnova přes Harrachovku zpět ke Kotnovu - viz alternativa doporučeného výletu č. 3.

Změny na stezce oproti původní podobě

Ochoz kolem Příběnické skály

Ochoz kolem Příběnické skály, 8. 6. 2007

Značná náročnost výstupu po skalách přímo pod Příběnicemi přivedla členy odboru na myšlenku zřídit ochoz kolem Příběnické skály, jehož konstrukci v roce 1914 nezištně provedla firma Karel Krch v Táboře. Na zřízení přispěli hlavně velkostatkář František Vodňanský, dále obec táborská, městská spořitelna, občanská záložna a krajský výbor Okrašlovacího spolku.

Podlaha ochozu byla dřevěná a umístění ochozu na severní, tedy stinné, straně skály nevysoko nad vodní hladinou způsobovalo jak zahnívání dřeva tak i korozi konstrukce, pročež ochoz vyžadoval takřka každoroční opravy. Větší oprava byla provedena v roce 1923. O několik oprav se pak v létech 1925 - 9 bezplatně postaral továník Krch.

Pro další roky se KČT Tábor dohodl s velkostatkářem Vodňanským, že opravy ochozu bude zajišťovat on a že k tomu sám zajistí materiál do dodá dělníky, přičemž KČT Tábor ponese finanční náklady oprav. O funkčnosti této spolupráce svědčí opravy z let 1932, 1935, 1938 a 1945. V roce 1932 byly navíc pořízeny nové dubové schody k oběma koncům ochozu.

Roku 1940 poškodily železnou konstrukci jarní ledy, které vytrhaly ze skály jeho železné vzpěry. Zvlášť velkou pohromu pak způsobila zácpa ledu v roce 1947, kdy byla polovina lávky stržena, dubové schody odnesla voda a železné části byly zničeny. Přes obavy z uskutečnění uvažovaného projektu přehrady na řece Lužnici, kdy by došlo k zatopení Lužnického údolí, získal odbor pochopení u pana Vodňanského, který nechal ochoz opravit na vlastní náklad. Opravu provedli kovář, zámečník a tesař z Malšic ve čtrnácti dnech.

Po roce 1950, kdy převzal do správy restauraci pod hradem příběnickým podnik Silon a později sloužila i s vybudovaným ubytovacím zařízením rekreantům podniku z Teplic, byl ochoz opravován uživateli rekreačního střediska. Větší opravy však prováděny nebyly a ochoz byl po řadu let ve velmi špatném stavu.

Ochoz kolem Příběnické skály, 9. 3. 2008

V roce 1992 musel být z bezpečnostních důvodů zcela uzavřen. Odbor životního prostředí Okresního úřadu v Táboře nechal v roce 1993 vytvořit novou kovovou konstrukci ochozu i s novým upevněním do skály prozíravě umístěným o celý metr výše dosavadního ochozu, přičemž náklady byly hrazeny z fondu cestovního ruchu. Ochoz byl předan do užívání začátkem roku 1994.

Konstrukce ochozu pak dokázala odolat i srpnovým povodním roku 2002, a tak mohl být ochoz po výměně podlahy dále bez problémů využíván.

Tunel

Poslední výraznou komplikací na stezce podél řeky bylo obtížné zdolávání skály pod Bredovým mlýnem, kde byly vytesány ve skále vysoké schody a ke straně příběnické se sestupovalo po úzkých, dřevěných schodech. Odbor proto uvažoval o zřízení dalšího ochozu. Požádal ing. Klímu o provedení sondáže. Posudek však nebyl příznivý. Skála byla příliš měkká a navíc problémy s udržováním ochozu pod skálou příběnickou, rozhodly pro volbu vyvrtání tunelu. Odbor pověřil ing. Klímu vypracováním projektu a rozpočtu a stavba byla vypsána v soutěži. Jako nejlacinější se ukázal stavitel Jan Šimůnek. 9. března 1938 mu byla stavba zadána za 43.450,50 Kč. Stavba tunelu se setkala se s pochopením veřejnosti: město Tábor přispělo částkou 15 000 Kč a země česká 14 000 Kč.

Dne 9. prosince 1938 byl tunel v délce 32 km, šířce 2 m a výšce 2.5 m provrtán, ale upravovací práce byly provedeny až na jaře roku 1939, takže v důsledku německé okupace nemohl být ani slavnostně předán veřejnosti.

U obou ústí tunelu umístil odbor bronzový emblém KČsT a z táborské strany bronzovou desku. Za okupace musely být desky odstraněny a na původní místo se již nevrátily.

Tunel, 8. 6. 2007
Tunel, 8. 6. 2007

Při výletu 15. 8. 2009 u příležitosti 110. výročí předání stezky Tábor - Příběnice turistické veřejnosti byla u tunelu k 70. výročí jeho existence odhalena deska se základními informaci o něm.

Deska u tunelu, 15. 8. 2009

Prodlužování stezky

Už v roce 1913 byla značená trasa (tedy nikoli stezka!) prodloužena za Příběnice až do Dobronic, a to za pomoci přívozu u tzv. rybáka (jen kousek za Příběnicemi), kde se turisté přeravili na pravý břeh řeky a dále pokračovali po jichž existujících cestách na této straně řeky, ne však podél jejího břehu.

Proto přetrvával zájem prodloužit stezku po zajímavějším, levém břehu až do Dobronic, byť bylo jasné, že to bude spojeno velkými náklady. O tom, jak k prodloužení stezky nakonec došlo, svědčí citát z brožury vydané k 55. výročí založení táborského odboru KČT (leden 1948):

Cesta příběnická vede sice lesem, ale na břehu řeky, kde tráva a jiný plevel bujně roste a stezku zarůstá. Mimo to nad příběnickou stezkou pnou se na mnohých místech strmé stráně, s nichž za prudkých dešťů voda přívalem se hrne na naši stezku, odnáší celé kusy cesty, nebo zase naopak nanese na cestu kameny, hlínu, roští a i jiným způsobem stezku poškozuje, odnášejíc mosty přes potoky, můstky přes strže a pod. Jindy zase řeka při jarní porodní vystoupí ze břehů a stezku nám důkladně poškodí, podemele ji, příp. kus odnese. Někdy zase zkázonosná vichřice vyvrátí celé partie lesa a jako z udělání nakupí vyvrácené stromy přes naši stezku. A tak neuplyne snad ani jediný rok, abychom na stezce té nemuseli prováděti nějakou opravu.

Odbor byl si stále vědom, že na stezce z Tábora do Bechyně, část od Tábora do Příběnic je nejkrásnější a nejpříjemnější. Při tom však nepustil se zřetele, že i v další části směrem k Bechyni jsou místa, která také zasluhují, aby byla viděna.

Čelila tedy snaha odboru k tomu, aby zlepšil úsek Tábor - Příběnice a aby stezku prodloužil z Příběnic až do Bechyně. V poslední části ovšem za pomoci odboru bechyňského, do jehož obvodu cesta ta od Dobronic spadá. Prodloužiti stezku po levém břehu Lužnice nebylo dobře možné pro četné vysoké skály. Proto odbor vypomohl si tím, že z Příběnic vedl stezku dále po levém břehu jen až k t. zv. rybákovi - něco přes půl hodiny za Příběnicemi, kde po převozu převedl stezku na pravý břeh řeky a tam ji pak po stávajících cestách, pěšinách lučních i lesních vyznačil až do Dobronic. Ale jen vyznačil, nestavěl tedy. Z Dobronic se pak chodilo do Bechyně po silnici. Později odbor v Bechyni vystavěl turistickou stezku podél Lužnice.

Snaha odboru nesla se však k tomu, aby cesta z Příběnic dále k Bechyni šla pokud možno po levém břehu, neboť zde je cesta zajímavější a příjemnější, jdouc skoro stále lesem. Dalším důvodem byla zkušenost, že turista u převozu mnohdy musí čekati hodně dlouho, než se mu podaří přivolati převozníka s pole. Proto výbor začátkem roku 1924 usnesl se, že se pokusí o prodloužení stezky z Příběnic k Bechyni po levém břehu, pokud to dovolí terén. Toto své rozhodnutí sdělil odbor Klubu českých turistu v Praze, který ochotně souhlasil a slíbil peněžní podporu. Samozřejmě žádal předložení plánů a rozpočtů.

Mezi tím, co plány a rozpočty se připravovaly, odbor staral se o to, aby stezka již stávající byla řádně opravena a udržována ve stavu užívání schopném. Proto v dubnu 1925 stezku dává opravovati nákladem 3224 Kčs, a při té příležitosti umísťuje v lužnickém údolí sedm laviček s betonovými podstavci pro odpočinek turistů a obecenstva vůbec. Prkna na tyto lavičky daroval pan otec Kvěch z Papírny. V létě 1926 provádí pak odbor úpravu (stavbu) stezky od Příběnic až k rybákovi.

Dříve však, než bylo možno uskutečniti tento záměr, ukázala se nutnost tur. stezku Tábor - Příběnice, upravovanou posledně r. 1925, podrobiti nové úpravě. Ta provedena byla v jarních měsících 1931 a to nákladem 7600 Kčs za subvence země.

V r. 1934 poškodily deště a přívaly několik lávek na stezce Tábor - Příběnice. Výdajů s opravou spojených ušetřil nás pan velkostatkář Vodňanský, jenž lávky ty dal obnoviti na svůj náklad. Vývraty, jež vichřice nadělala, odstranil též p. velkostatkář.

Zamýšlenou stavbu stezky od rybáka do Dobronic po levém břehu podařilo se provésti až teprve v létech 1939 - 1940, t. j. za doby německého protektorátu, ovšem ne zásluhou Němců, nýbrž na jejich škodu.

V předcházejících létech bylo skutečně těžko dosíci od ministerstva veř. prací, nebe od zemského úřadu vydatnější pomoci na tyto stavby. Běžné příjmy odboru na tak nákladné práce daleko nestačily.

Když však Němci nás obsadili, tu jak ministerstva, tak i zemský úřad v Praze vidouce, že všechny peníze, jež se nespotřebovaly na projektované stavby, nesmí si ponechati pro své účely, nýbrž že musí je odvésti Němcům, rozhodly se, že Němcům těchto peněz odvedou co nejméně, příp. vůbec žádné. Proto se snažily použíti těchto peněz na české účely ve formě subvencí. V těchto dobách byl nám velmi užitečný přítel našeho předsedy p. řed. Lederer, jenž pro nás vymáhal jednu subvenci za druhou, takže odbor konečné mohl uskutečniti své plány na stavbu resp. prodloužení tur. stezky od rybáka k Dobronicím.

Nejprve byla prodloužena stezka od rybáka až k pensionu Lužničanka, a to vlivem a částečně i pomocí majitele tohoto pensionu p. Vyhnanovského. Výstavba této části stezky ztroskotávala až dosud na neochotě několika majitelů pozemků v katastru bečickém, kteří nedovolili, aby jejich lesíky, jež ležely na stráni nad řekou pod Bečicemi, turistická stezka byla vedena. Teprve p. Vyhnanovský za pomoci p. velkostatkáře Vodňanského docílil toho, že tito majitelé dali konečně potřebný souhlas a p. Vyhnanovský sám na stavbu stezky přispěl odboru částkou 800 Kčs. Ale ještě ani tentokráte se nepodařilo přikročiti k prodloužení stezky. Na jaře 1939 totiž deště, sněhy, ledy, vichřice a vývraty jako by se byly spojily, aby naši stezku Tábor-Příběnice poškodily co nejvíce. Nezbylo odboru tedy nic jiného než pustiti se co nejrychleji do opravy a úpravy stezky. Obrátili jsme se na p. ředitele Lederera, jenž nám v krátce na to sdělil, že od min. veř. prací se nám určitě podpory dostane na opravu stávající stezky. Podpora byla skutečně slušná, ale se zkušeností léty získaných jsme usuzovali, že zadáme-li opravu cesty staviteli, subvence nestačí. Proto se odbor rozhodl provésti opravu stezky ve vlastní režii. Členové výboru místopředseda p. Žák a jednatel p. prof. Sládek se nabídli, že střídajíce se ob den budou prováděti dozor nad dělníky, jež sjednal a vyplácel člen výboru p. stav. Matějka. Práce, kterou jmenovaní členové na sebe vzali, byla velmi obtíž na, byla vlastně oběti. Vždyť jmenovaní páni museli ob den vstávati o 5. hod., když práce se vzdálila od Tábora, vstávali již o 4. hodině, šli 3 hod. pěšky, aby před 8 hod. byli na pracovišti, mohli tam práci rozděliti a dohlížeti na výkon. Jídlo museli si nositi s sebou a požívati je studené. Práce trvala přes 2 měsíce. Oba si oddechli, když konečně se mohli vyspati do sytosti. Oprava stezky stála přes 20 tisíc korun, ale práce byla provedena důkladně a stezka byla zase hodná toho, aby se jí říkalo "turistická promenáda".

Obětavostí obou pp. členů, jež budiž i tuto po zásluze vyzdvižena - valná hromada 1940 jim jednomyslně poděkovala - bylo docíleno toho, že celá subvence nebyla ani vyčerpána. Proto obránil se odbor na ministerstvo veř. prací se žádostí, aby tohoto nevyčerpaného zbytku subvence mohl použíti k prodloužení tur. stezky od rybáka k Lužničance. Žádosti vyhověno a cesta postavena až k Lužničance. Na jaře 1940 předložil nám stavitel Smrž rozpočet na prodloužení stezky od Lužničanky až do Dobronic. Zněl na 22.439 Kčs. Min. veř. prací slíbilo nám přispěli i na stavbu tohoto úseku. Proto jsme v červnu 1940 zadali provedení stavby jmenovanému staviteli, a to za pevně smluvenou částku, takže naši obětaví členové pp. Sládek a Žák nebyli nuceni docházeti tam za účelem dozoru. Musím však na ně prozraditi, že jim to přece nedalo. Ob čas se tam zašli podívati, jak cesta pokračuje. V roce 1940 byla cesta postavena až k Hartmanovi (převoz). Na jaře 1941 dovedena až do Dobronic.

Stavba zejména v úseku pod Hartmanem byla dosti obtížná, neboť na levém břehu jsou četné vysoké skály, v nichž bylo nutno stezku 150 cm širokou vystříleti nebo vylámati.

Tak konečně podařilo se odboru uskutečniti něco, co v prvých létech bylo jen snem. Žel, že stalo se tak až za války, tedy v době turistice nejvýše nepříznivé, takže turisté neměli ani žádné příležitosti chůze po této nové stezce využíti. A po válce mluví a uvažuje se horlivě o zřízení vodní přehrady na Lužnici, která by celou naši krásnou polužnickou stezku zatopila. Skutečnost stala by se zase jen snem ... jedno z nejkrásnějších říčních údolí v Čechách odpočívalo by pod vodou. Je otázkou, zda hospodářské výhody, jež se od přehrady očekávají, budou takové, aby omluvily tuto těžce pochopitelnou zkázu krásného díla přírody.

Pánové Sládek a Žák nezůstali však ani v roce 1940 bez zaměstnání. Musili dokončiti své dílo z r. 1939. Tehdy nepodařilo se všechny potůčky překlenouti betonovými deskami, nebo zasaditi tam betonové roury. Teprve v r. 1940 Stavebnina nám potřebné betonový roury a desky zhotovila, p. velkostatkář Vodňanský je dovezl na patřičná místa a pp. Sládek a Žák postarali se pak o to, aby dělníci z nich udělali můstky, průtoky atd.

Od r. 1941 nebylo možno na naší tur. stezce Tábor - Dobronice prováděti nějaké důkladnější práce - až na malé opravy roku 1943, kdy přívaly vody cestu poškodily. K těmto menším opravám propůjčil své lidi p. Vodňanský - Němci však o tom nesměli věděti. Ti totiž od řečeného roku nepovolovali na soukromé práce ani lidi, ani materiál. Měly tedy ničivé živly přírodní, zejména přívaly vody, ledy, vichřice volnou ruku k řádění a poškozování našeho díla. A po válce není vůbec možno pomýšleti na důkladnější opravu. Nedostatek pracovních sil, nesmírně vysoké mzdy, nedostatek cementového materiálu to vůbec nedovolují.

Poválečné osudy stezky

Od 50. let nebyly na stezce prováděny žádné větší úpravy. Značkaři táborského odboru turistiky mohli udržovat jen průchodnost drobnými úpravami. V 70. létech se ujal úkolu cestu upravit předseda OV svazu turistiky Bohumil Šortner, který řídil práce na obnovení lávek přes potoky, rozšíření a srovnání některých úseků cesty. Bohužel v dalších létech mnohokrát zničili lávky zlomyslní vandalové. V roce 1992 byla velká část stezky zatarasena rozsáhlým polomem, padlé stromy sahaly až do Lužnice. Odstraněny byly až v roce 1994 majitelem lesa panem Vodňanským.

V roce 1995 - tedy u příležitosti stého výročí zahájení prací na stezce - Sdružení pro cestovní ruch Táborska společně s KČT Tábor, nadací Greenways a Okresním úřadem Tábor stezku upravili a zprůchodnili tak, aby sloužila k vycházkám i méně zdatným turistům, na čemž se tříměsíční prací podíleli zejména studenti SOU v Táboře. Byly vybudovány nové lávky, povalové chodníky, cesta byla zpevněna a v některých místech rozšířena.

Srpnová povodeň 2002 podemlela některé úseky stezky, zbořila lávky, vyvrátila některé stromy a zaplavila stezku a její okolí nánosem větví, všemožných nečistot a haraburdí, které ještě napodzim členové KČT Tábor vyklízeli při třech brigádách. Jen od Čelkovic po lávku u Harrachovky to vydalo na více než padesát velkých pytlů. V následujícím roce pak byla stezka opět zprůchodněna zejména zásluhou značkařů KČT Tábor a finančního příspěvku Krajského úřadu Jihočeského kraje na obnovu povodní poškozených turistických značených tras.

Na základě výše uvedeného jistě chápete, s jakými náklady pracovními i finančními je údržba stezky spojena a že proto na stezce nejsou vítáni cyklisté a zejména pak jezdci na koni, kteří svým pohybem nadmíru přispívají k ničení stezky i jejího vybavení, především povalových chodníků a lávek.

Kudy dál z Příběnického podhradí

Příběnickou stezkou vás údolím Lužnice z Tábora do Příběnic provede ČTZ, která pokračuje po levém břehu řeky až k řetězovému most mezi Stádlcem a Dobřejicemi otevřenému v roce 1974. Zde si můžete vybrat, zda přejdete Lužnici a budete pokračovat do Dobronic u Bechyně po pravém břehu, nebo tamtéž dojdete po levém břehu po MTZ začínající u mostu. Z Dobronic pak lze pokračovat stále po ČTZ do Bechyně, případně ještě dále na Koloděje nad Lužnicí a do Týna nad Vltavou.

Lepší dostupnosti Příběnic výrazně napomohlo i dokončení první elektrické trati Františka Křižíka mezi Táborem a Bechyní v roce 1903. Díky tomu máte na rozdíl od prvních návštěvníků k dispozici řadu alternativ, jak z Příběnic pokračovat dále:

  1. Stále po ČTZ do Bechyně (19.5 km), přičemž cestou spatříte řetězový most původně postavený přes Vltavu v Podolsku, v létech 1970 - 4 přenesený na Lužnici mezi Stádlec a Dobřejice, můžete navštívit zříceninu dobronického hradu a cestou si prohlédnout další zajímavá zákoutí Lužnice (viz též doporučený výlet č. 32 a doporučená túra č. II).
  2. Zpět do Tábora ke Kotnovu se můžete vydat po původní přístupové cestě do Příběnic, kterou vede ŽTZ přes Dražičky a Hnojnou Lhotku (10 km) (viz též doporučený výlet č. 23).
  3. Nejkratší cestou - ovšem po silnici - po MTZ do Malšic na autobus či vlak (5 km). První km lze jít po ŽTZ přes zříceninu Příběnic a teprve pak pokračovat po silnici (viz též doporučený výlet č. 13).
  4. Po ČTZ na Stádlecký řetězový most a dále buď po MTZ na vlak do Třebelic (16.5 km) nebo po ŽTZ přes Dobřejice do Malšic (12.5 km) či po ŽTZ na druhou stranu přes Stádlec a kolem říčky Smutné do Sepekova na vlak (21.5 km).

Valid XHTML 1.1 Valid CSS